I kapitalismus má svou černou kroniku. Na počátku týdne se konal v New Yorku proces, který co do rozsahu škody nemá v dějinách ekonomie obdoby. Podle odhadu měl finančník Madoff způsobit různým investorům celkovou škodu, v mediích odhadovanou na více jak 50 miliard US-dolarů. Na počátku týdne byl vynesen rozsudek: 150 let odnětí svobody pro 71- letého starce.
Podle údajů tisku přiznal obviněný vinu v plném rozsahu a projevil nad svým činem hlubokou lítost. Poškození, kteří byli jako svědkové obžaloby přítomni, líčili pohnutě svou vlastní
zoufalou finanční situaci, do které se vinou obviněného dostali a v závěru přijali tvrdý verdikt soudu s potleskem. Podle tiskových zpráv byl viníkovi zabaven majetek v celkové výši kolem
100 milionů dolarů. Doznáním a vyměřením trestu se celý případ vlastně uzavřel,
alespoň pro povrchního mediálního konzumenta.
Již jednoduchá otázka, kdo stanul v tomto procesu před soudem v roli svědka, poškozeného a viníka ukazuje na podstatně složitější situaci, než se na první pohled zdá.
Ze systémového hlediska nebyl totiž pan Madoff, bývalý dlouholetý šéf technologické burzy
Nasdaq ani zdaleka jediným viníkem. Aby se dostal do role obviněného, musel mít rozsáhlou klientelu a to po dlouhý čas. Nikdo není schopen v krátkém čase způsobit tak vysokou ztrátu.
Seznam poškozených je opravdu dlouhý. Jen část jeho obětí je uvedena na seznamu,
který uveřejnil Wall Street Journal na svém internetovém portálu
http://s.wsj.net/public/resources/documents/st_madoff_victims_20081215.html
(Není zajisté bez zajímavosti, že se na seznamu vyskytuje i v České Republice dobře známá
Nomura.) Zajistit si tak rozsáhlou a finančně silnou klientelu znamená slíbit klientům vysoký
výtěžek z vloženého kapitálu a tyto sliby také, alespoň po určitý čas dodržet. To se panu Madoffovi až do začátku finanční krize lehce dařilo.
Investoři vložili vklady vlastní, i vklady jiných do vysoce riskantních investic. Zde lze namítnout, že mezi oběťmi jsou i lidé, kteří investovali své dlouholeté úspory na zajištění vlastní existence ve stáří, či pro případ nemoci. Jenže i tito lidé volili vládu a tím ekonomický systém, který je založen výlučně na vypjatém individualismu, na systému"každý, ať se postará sám o sebe", „nechte za sebe pracovat peníze", apod. Již za vlády prezidenta Clintona se nepodařilo zreformovat sociální systém v USA. Svobodné volby nepředstavují právo prosadit toto cestou pouze osobní prospěch jak je tomu stále častěji, ale prosazovat celospolečenský zájem. Volba není jenom právo občana, ale znamená také převzít odpovědnost za politiku demokraticky volené vlády a tím i za politickoekonomický systém jako celek. Nelze ani pominout fakt, že se sami orientovali na výši vyplacené dividendy dobře vědouc, že čím vyšší úrok, tim riskantnější je daná investice. Z tohoto hlediska nejsou poškození oběťmi, ale spolupachateli jednajícími z nízkých pohnutek vlastní ziskuchtivosti.
Podnikatelské aktivity finančních žonglérů jako je pan Medoff vyžadují určité prostředí,
které umožňuje podnikatelské aktivity. Zde se dostává do role obžalovaných nejen politika, ale především neoliberální teze oněch ekonomických „kecalistů" neústupně trvajících na
ekonomických pravidlech, které každodenní praxe jednoduše vyvrací. Právě tito lidé dokáží
„okecat" prakticky jakýkoliv ekonomický jev z jeho negativní do vysoce pozitivní formy a naopak v závislosti, jak se to právě hodí.
Jako absolutní nesmysl lze označit neúnavné opakování představy, že touha po osobním prospěchu a podnikatelském zisku, jak ji formuluje A. Smith ve své knize O blahobytu národů je celospolečensky prospěšná činnost. Představa, že stát se nesmí kapitálově podílet na vlastním hospodářství a na místo toho musí vytvořit co nejširší prostor pro svobodnou podnikatelskou aktivitu je stejně zcestná představa, jako tvrzení, že si pouze soukromý, svobodně se pohybující kapitál najde pro něj a tím i celou společnost sám nejvýhodnější investice. Údajně to prý stát s řízenou ekonomikou neumí.
Tyto školometské fráze, transformované do praktické ekonomiky, způsobují permanentní nestabilitu hospodářského systému spojenou s jeho sociální dysfunkci, což může každý zažít na vlastní kůži.
Před soudem tudíž nestanul jako viník pan Madoff, obviněný a odsouzený pro podvod století, ale politická ekonomie neoliberálního typu, obsahující v nebývalé míře ideologii,
která neodpovídá realitě současné doby. Stala se justiční chyba. Uznán byl sice jeden viník, ale ten hlavní, politickoekonomický systém odsouzen nebyl a navíc stále prohlašuje, že je ten absolutně nejlepší.
