Tvrzení, že stát by měl vlastnit kapitál a vyvíjet podnikatelské aktivity je považováno
za ekonomické kacířství. Přesvědčení, že podnikatelské aktivity přísluší pouze privátní
sféře nabývá v dnešní době formu vyznání víry, absolutního dogmatu, bez jakéhokoliv
racionálního podkladu.
Jestliže společnost vytvoří v určitém období určité bohatství, pak má v podstatě
dvojí možnost jak s ním naložit. Jednak použije to, co vyrobí na konečnou spotřebu,
nebo takto vzniklé prostředky použije na financování nových investic. V prvním případě
tak vzniká situace, kdy společnost všechno „projí" .Potom ale zůstanou její výrobní
možnosti oproti minulému období konstantní a společnost hospodářsky stagnuje.
V druhém případě společnost omezí vlastní spotřebu a část prostředků použije na
financování investic. Za těchto podmínek dojde k úsporám, snížení konečné spotřeby,
ale v konečném efektu je na tom společnost lépe, neboť její výrobní možnosti v čase
stoupají, což se koneckonců projeví v růstu konečné spotřeby. Společnost se takto
vyvíjí jako celek. Taková politika je z hlediska delšího časového horizontu perspektivní.
Objektivně nastává situace, kdy jedna generace tím, že se v současnosti vzdává části
spotřeby, rozmnožuje bohatství své a tím i bohatství následující generace.
Jestliže kritici hospodářské politiky KSČ tvrdí, že docházelo v době jejich vlády ke tvorbě
vnitřního dluhu, pak toto není pravda. Produktivně uložené prostředky, jak ukazuje graf
investic uveřejněný v minulém článku dokazuje, že společnost jako celek bohatla.
To ukazuje i graf růstu příjmů státního rozpočtu uveřejněný v tomtéž článku. Ty politické
síly, které v roce 1989 převzaly toto naakumulované bohatství, odmítly z ideologických
důvodů pokračovat v této racionální hospodářské politice ve prospěch hospodářství volné
soutěže.
To mělo za následek razantní hospodářský propad. Stejnou politiku uplatnily všechny
postkomunistické režimy včetně CDU/CSU v případě sjednocení Německa. Výsledek
je všude stejný: Hluboký hospodářský propad, hospodářská migrace obyvatel ze zemí
bývalého východního bloku trvající v neztenčené míře dodnes. Oba příklady názorně
ukazují, že žádný vnitřní dluh do r.1989 neexistoval. Vnitřní dluh způsobili ti, kteří kapitál,
který od minulých režimů zdědili ,nechali zprivatizovat. Jak známo, po privatizační vlně
nastalo masové ničení hodnot ve formě rušení podniků a výroby. Objektivně nastala
situace, kdy nastupující politická elita zničila z ideologických důvodů bohatství, které
předchozí generace za cenu minimalizace vlastní spotřeby v minulém období vytvořila.
Vnitřní dluh tedy vznikne tehdy, kdy je část produktivně uloženého kapitálu
transformována do konečné spotřeby. To znamená, že společnost takto do budoucna
vědomě omezí prostředky, určené přímo, či nepřímo pro tvorbu konečné spotřeby, neboť
tato je následně v budoucnu nižší.
Ideologické bariéry obsažené v zásadě, že stát nemá produktivně podnikat, postrádají
jakékoliv racionální jádro a jsou tudíž jednou ze základních příčin permanentního
zadlužení státních rozpočtů. Mechanizmus je jednoduchý: žádné produktivní investice
státu, žádný příjem z nich do st. rozpočtu na jedné straně, výlučně neproduktivní výdaje
st. rozpočtu na straně druhé. Společnost neoliberálního typu takto doslova
všechno „projí", aniž by se starala o vlastní budoucnost.
Tvrzení, že společnost žije „nad poměry" je správné. Příčina ale není na straně výdajů,
ale na straně příjmů. Vnitřní dluh takto roste, především s ohledem na budoucí generaci,
která za těchto podmínek zdědí zadlužený stát, bez jakéhokoliv produktivního kapitálu.
Takováto ekonomika se dostává z hlediska mezinárodní dělby práce do pozice
námezdního dělníka.
Je možno namítnout, že volný pohyb kapitálu způsobuje stejné pozitivní efekty, jako
státní produktivní investice. Příchodem kapitálu do země dojde během krátké doby
k jeho razantnímu nárůstu, což je z hlediska dynamiky nárůstu velmi výhodné.
Společnost takto dosáhne prakticky okamžitý nárůst kapitálu, aniž by musela snižovat
vlastní spotřebu.
To bylo možno pozorovat v České republice, a v ostatních zemích bývalého východního
bloku také. Tento vývoj ale není v čase kontinuální. Z delšího časového horizontu je takovéto
hospodářské vzepětí pouze krátkodobá událost. Je nutno si uvědomit, že mobilní kapitál,
aby někam přišel, musí zákonitě odněkud odejít. Tam kam přijde, je pro zemi požehnáním,
odkud odejde způsobí katastrofu postiženého národního hospodářství. Dále je nutno
si uvědomit, že kam kapitál přijde, může odtamtud také odejít. Společnost se takto dostává
do situace, kdy je nucena stabilizovat kapitál formou jeho motivace. Tím se ale musí
starat o permanentní maximalizaci zisku. Chce-li společnost pouze na základě motivace
stabilizovat pobyt kapitálu v zemi, musí zcela zákonitě zredukovat vlastní konečnou
spotřebu obdobně, jak tomu bylo za situace, kdy akumulace kapitálu probíhala vlastními
silami. Z hlediska rozsahu spotřeby se nejedná o žádnou změnu ve srovnání s centrálně
řízenou ekonomikou. Společnost se takto dostává do situace, kdy nedisponuje ani
vlastním kapitálem jako zdrojem tvorby vlastního bohatství, ani odpovídající úrovní
spotřeby. Pádným důkazem jsou všechny rozvojové země. Nutnost redukovat spotřebu
obyvatelstva zejména v oblasti sociální je možno bez rozdílu vidět i u všech neoliberálně
orientovaných vyspělých ekonomik. Dynamika jejich hospodářského růstu je až na
výjimky velmi nízká.
Všude tam, kde je ve hře státní kapitálová účast tomu tak není. Jestliže v době dnešní
krize zaznamenávají hospodářské systémy nebývalý pokles růstu HDP, roste
HDP komunistické Číny v současné době až o 14%. Nikdo se dnes netají tím, že jediným
„tahounem" z krize světového hospodářství je právě komunistická Čína s jejím řízeným
hospodářstvím. O tom, že je v současné době ČLR největším věřitelem USA, země
s nejliberálnější ekonomikou, je všeobecně známo. I Čína začala její hospodářský zázrak
přílivem cizího kapitálu, ale zároveň se postarala o to, že stát investoval a investuje i
nadále nemalé sumy státního kapitálu do vlastního hospodářství. Čína kromě toho také
disponuje státními investičními fondy, jejichž kapitál investuje do hospodářství jiných zemí.
Hlavním cílem těchto investic je získání podílů na surovinových zdrojích po celém světě,
v neposlední řadě získat kapitálové podíly na strategicky důležitých podnicích západního
světa.
Státní investiční fondy, jejich význam a úloha pro národní ekonomiky je sama o sobě rozsáhlé téma. K tomuto tématu se vrátím po dovolené za tři týdny.
