Jak jsou texty pana Sedláčka zavádějící lze uvézt na následujících příkladech:
Milovat zákon:
V této kapitole autor uvádí: „Židé měli nejen dodržovat zákon, měli jej i milovat,
protože je dobrý. Jejich vztah k zákonu neměl být vztahem povinnosti, nýbrž vděku,
lásky."
Několik historických faktů:
Babylonský král Hammurabi, který vládl v letech -1792 až -1750 je znám jako vládce,
za jehož panování bylo sepsáno tehdejší zvykové právo do podoby psaných zákonů,
obecně známých pojmem Hammurabiho zákony. Jestliže Izraelité žili v Babylonu
v letech -598 až -539, a sepisovali Starý Zákon, pak to bylo asi 1200 let po
vydání Hammurabiho zákonů. Je zřejmé, že je převzali. Tomu nasvědčují dvě
skutečnosti:
Hammurabiho zákony, jsou z části založeny na principu ius talionis. To znamená,
že škoda, kterou utrpěl postižený a škoda ke které je odsouzen viník jsou stejné.
Běžně se uvádí biblický princip oko za oko, zub za zub. Tato právní praxe byla
tehdy obecně užívána a byla převzata do Starého zákona A je součástí muslimského
práva šaria, neboť Korán převzal podstatnou část jeho obsahu ze starého a nového
Zákona.
V tehdejší době existovalo nejen právo psané ale i právo nepsané, lépe řečeno
zvykové. Je zřejmé, že Izraelité převzali do Starého zákona obojí. Jak právo psané,
jehož předlohou byly bezesporu Hammurabiho zákony, tak i právo zvykové, nepsané.
Jestliže na příklad Hammurabiho zákon předepisoval propuštění otroka, který se dostal
do otroctví pro dluhy po třech letech, pak nacházíme toto pravidlo i ve Starém zákoně.
Není to tudíž lidumilství tehdejších Izraelitů, ale obecně rozšířená právní praxe.
To co autor velebí jako morální velikost Židů a odkazuje na starý Zákon není vlastně nic jiného,
než soubor kogentních i dispozitivních právních norem tvořících právní systém platný
v celém tehdejším světě.
Tvrzení autora, že Židé měli milovat zákon je zidealizovaná fikce. Zákon milovali stejně,
jak ho milujeme i dnes. Důvodem je skutečnost, že porušení zákona stojí pod sankcí.
Autor tady očividně zaměnil termín milovat s termínem respektovat. Lidé odjakživa chápali
zákon jako omezení svobody jednat. V případech, kdy prospěch z porušení zákona je
větší než sankce, nebo se viníci sankci mohou vyhnout, pak neváhali zákon porušit.
To se dělo tehdy a děje se i dnes. (Hoď kamenem, kdož jest bez viny.)
Odkaz autora na Josefa Flavia je mírně řečeno neprofesionální:
:"Nejvýstižněji to řekl Josefus Flavius: Zeptejte se prvního Žida, kterého potkáte,
na jeho zákony a vysype vám je z rukou lépe než svoje vlastní jméno..."
Josefus Flavius o kterého se Autor opírá byl za Židovské války (66-70 n. l.) vojenským
velitelem Izraelců v Galilei a byl Vespasianem zajat. Po svém zajetí dezertoval k Římanům
a po pádu Jeruzaléma odešel s Titem Flaviem, synem Vespasiana do Říma, kde dostal
římské občanství, přijal jméno Titus Flavius Josephus a od císaře Tita Flavia vilu a tučnou penzi.
Zde stojí za zmínku, že již za krále Hammurabiho byly zákony veřejně vystaveny na stélách.
Římané měli obdobnou praxi ve formě 12-ti desek, které se musel každý Říman naučit zpaměti.
Že Josefus Flavius zákony znal není pochyb, že je miloval není známo, že je klidně porušil
je historicky dokázané.
Svoboda nomádů a spoutanost měst.
V poslední větě této kapitoly autor vyvozuje z citace Starého zákona, kdy si Izraelité stěžují
na blahobytný život v Egyptě a na současné odříkání:
„K jednomu z největších Mojžíšových skutků patřilo, když se podařilo jeho národu jednou
provždy vysvětlit, že lépe je zůstat hladový a svobodný, než se stát otrokem s jídlem zadarmo."
Je jen těžko si představit, že by byli Izraelité drženi v Egyptě jako otroci, když většina obyvatelstva
byla svobodná.
Je těžké uvěřit, že by se mohli uprchlí otroci usadit jako svobodní lidé na jiném konci stejné říše,
neboť Kanaan, jak uvedeno výše, spadal do Egyptské sféry vlivu. Spíše se nabízí vysvětlení,
že pod Mojžíšovou propagandou svobody se zřekli usedlého života zemědělců a nyní, v roli
bezdomovců, museli kočovat po Sinajské poušti, což vedlo k vystřízlivění. Tuto taktiku známe
i z dnešní doby.
To, že Izraelci nebyli v Egyptě otroky uvádí sám Autor na str. 67: „Často se Izraelcům v této
souvislosti připomíná, že i oni byli hosty v Egyptě a že se k svým hostům mají chovat laskavě."
Zapovězený úrok.
Autor uvádí: .."A jelikož křesťané paradoxem dějin považovali židy za nečistý národ, bylo
jim křesťanskými autoritami půjčování na úrok povoleno, či spíše přiřknuto."
Toto je hrubé zkreslení skutečnosti.
Ve Starém Zákoně bylo Židům mezi sebou zakázáno přijímat úrok. Přijímat úrok od nežidů ( goi )
bylo ale povoleno.
V Mezopotámii je v kodexu Hamurabiho stanovena maximální výše úroku na 20% pro půjčky
ve stříbře a 33,33% na úvěrový nákup ječmene. Z dob antického Řecka a Říma byla maximální
výše úroku stanovena na 6-10%.
Protože Židé žili v době Římského imperia roztroušeni v diasporách po jeho celém území a zabývali
se obchodem i řemeslem, není jednoduše možné, aby nepřijímali úrok již tehdy.
Poslední věta, v níž autor tvrdí že funkce půjčky k investičním účelům nebyla příliš rozšířena není
jednoduše pravda, neboť jinak by nebyla ve zmíněných zákonech limitována úroková sazba.
Dále je všeobecně známo, že ve starém Římě, jak republikánském, tak i císařském, panovala
vysoká zadluženost obyvatelstva. Neutěšený stav vedl k opakovaným sociálním střetům (Catilina).
Tento stav panoval i v antickém Řecku. Jsou známy případy bouří, při kterých se pálily seznamy
dlužníků. Zákaz prodeje dlužníka do otroctví byl v Římě zrušen r. -326.
Za Solonovy reformy byli dlužníci, kteří upadli pro dluhy do otroctví na státní útraty vykoupeni.
V pozdějších dobách byly v antickém Řecku (Sparta) několikrát v rámci reforem dluhy zrušeny.
Zákaz přijímání úroku z úvěru se ale udržel v muslimském světě, kde dodnes existují banky,
které dodržují šaria.
(Muslimské právo, po většině převzaté ze starého zákona)
Protože Korán zakazuje úrok, poskytuje se úvěr takto: Banka koupí od obchodníka zboží za cenu C
a prodá ji dlužníkovi za cenu C1=C +Zisk. Dlužník pak splácí věřiteli(bance) C1. Jedná se vlastně
o skrytý úrok.
V případě investic do podniků spojí banka a žadatel o úvěr vlastní finanční prostředky a dělí
si potom jak zisk, tak i ztrátu podle předem dohodnutého klíče.
Tyto úvěrové transakce se děly i v biblických dobách a ve středověku také.
Co śaria přísně zakazuje, je spekulace(gharar) a hazardní hry (maysir, quimar).
(Kdybychom se v tomto bodě drželi šarii, neměli bychom dnešní krizi.)
Kdo pracuje, sladce spí:
„Na rozdíl od Platonovi tradičně přisuzovaného negativního pojetí práce(manuální práce
je vhodná jenom pro otroky) se ve Starém zákoně práce nepovažuje za nic degradujícího
naopak, jde o poslání člověka, dokonce jeho požehnání."
Již v první knize Mojžíšově vyhání Hospodin Adama z ráje slovy:
"18. Trní a bodláčí tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní.
19. V potu tváří své chléb jísti budeš."
Jak může být práce posláním a požehnáním, když Hospodin potrestal prací Adama za to,
že jedl ze stromu poznání . Z textu jasně vyplývá, že práci Izraelci nechápali jako požehnání
Hospodina, ale jako trest boží.
Negativní pojetí práce, zejména manuální, existovalo od nepaměti a existuje až dodnes.
Prameny: Wikipedia.de, Encyklopedie Antiky, vydaná nakladatelstvím Československé akademie věd.
