Návštěva německého ministra hospodářství Philipa Röslera v čele sedmdesáti členné delegacemanagerů z oblasti průmyslu v Řecku, připomíná nálet supů.
Zmíněná návštěva je zřejmě odpovědí na pokus řecké vlády přilákat do země německý
kapitál, který se uskutečnil před časem během návštěvy řeckého premiéra v Berlíně.
Oficiálně se jedná o sondáž hospodářské pomoci státním bankrotem ohroženého státu.
Zatím se jedná údajně o investice do solárních elektráren včetně vybudování přenosových sítí.
Na to samozřejmě řecká vláda za současné situace nemá finanční prostředky, takže další
dluhy, kterých se Řekové nezbaví snad nikdy.
O solidaritě a vzájemné pomoci členských států EU zde nemůže být ani řeč. Kdo si pozorně
přečte agenturní zprávy,(1)pak musí zjistit jak katastrofální jsou hospodářské praktiky v EU.
Úporná snaha německé vlády zabránit výstupu Řecka z eurozóny dává nyní hluboký smysl.
Hospodářskou krizi Řecka využívá nyní německý kapitál k dosažení vlastních zisků na úkor
zmíněného státu.
Scénář je zcela jednoduchý. Vláda státu, který je v hospodářských potížích se donutí
k drastické destrukci sociální úrovně formou snížení mezd a masového propouštění.
Zvýšení daní obyvatelstva vyvolá situaci, ve které, kdo nemůže emigrovat do zahraničí,
ten musí z existenčních důvodů přijat jakoukoliv práci za podmínek, které diktuje soukromý
kapitál. Navíc je vláda donucena prodat státní majetek, za těchto podmínek hluboko pod
cenou, což není nic jiného, než vynucené vyvlatnění státu soukromým kapitálem.
Celkový pokles mezd znamená nízké mzdové náklady a tím vyšší zisky.
Jedním ze základních požadavků je „zjednodušení, odbourání byrokracie“ jinak řečeno,
vytvoření právních podmínek pro investory , které omezují suverenitu vlády v hospodářské
oblasti. Objektivně se jedná o kapitulaci státu před soukromým kapitálem. Tento stav je dán
vzájemným konkurenčním bojem jednotlivých států EU. Každá soutěž, i ta hospodářská,
je konflikt, tudíž proces, na jehož konci stojí na jedné straně vítěz a na druhé poražený.
V případě Řecka se jedná dokonce o bezpodmínečnou politickou i hospodářskou kapitulaci.
Splátky dluhů nejsou v této situaci nic jiného, než reparace hospodářsky a tím i politicky
poraženého státu. Tragické na této situaci je skutečnost, že jak vítězové tak i poražený jsou
členové jednoho hospodářského uskupení – EU. Řecku je tak vnucena situace, kdy je stát
neúnosně zadlužen a zisky generované investicemi zahraničního kapitálu jsou odčerpávány
na konta zahraničních investorů. Hospodářství zcela jistě poroste, ale ani řecký stát, ani jeho
obyvatelstvo nebude mít z takovéto hospodářské politiky zhola nic.
Že to českého čtenáře nemusí zajímat? Je třeba si uvědomit, že stažení zahraničního kapitálu
z České republiky v důsledku růstu životní úrovně obyvatelstva (mezd) má reálně za následek nárůst
nezaměstnanosti, což vyvolá nárůst mandatorních výdajů státu s poklesem příjmů státního
rozpočtu a logickým růstem zadlužení státu. Tudíž počátek krize, na kterém kdysi stálo
Řecko. Tomu se dá jedině zabránit preventivním snižováním sociální úrovně obyvatelstva, čili
růstem chudoby. Že by byl volný pohyb soukromého kapitálu pro obyvatelstvo EU
požehnáním se rozhodně tvrdit nedá. Za těchto podmínek je ale zcela naivní představa voliče,
že by byla jakákoliv politická strana v současnosti schopna trvale zajistit růst sociální úrovně
obyvatelstva.
(1) http://www.tagesschau.de/wirtschaft/roeslerreise102.html
