Pracovní den jako každý jiný. Než usednu ke stolu, zvažuji, zda si dnes dám na rozjezd kávu nebo čaj. Vyhraje káva, tak beru hrnek a jdu navštívit do kuchyňky ten přístroj, co umí proměnit zrnka a vodu v lahodný nápoj hořké chuti.
Otevřu dveře a v ten okamžik se mi naskytne pohled na kolegu, který se krčí u skříně s nádobím a objímá hrnky. Proč ne, lidé se objímají s různými věcmi, proč ne tedy právě s hrnky. Keramické rozjímání ale narušoval kolegův vyplašený výraz a zvuk rozbíjejícího se skla. To už jsem došla až k němu a zjistila, že tady nejde o žádný druh přátelství s kuchyňským náčiním, ale o prostou záchranu erárního nádobí.
Představte si poličku, na které jsou v řadě za sebou a na sobě naskládány hrnky a sklenice. Takovou poličku obvykle podpírají čtyři malé pacičky upevněné do bočnic. Tuhle podpíraly tři. Teď už jen dvě. A koleno mého kolegy.
Odložím svůj kočičí ušák do bezpečné vzdálenosti.
"Jenom jsem vzal jeden hrnek svrchu, ničeho jiného jsem se nedotkl." říká kolega s omluvným výrazem, zatímco se snažím z jeho náruče, z pod které neustále proklouzávají další kousky nádobí a s rachotem končí ve střepech na zemi, odebírat kusy, které by snad mohly přežít.
"Ber to shora!"
To se snadno řekne, ale hůř dělá, když se ta hromada s každým pohybem posouvá víc a víc směrem dolů.
Vzadu za jeho rukou se krčí ještě jedna malá, kulatá, hladká potvůrka, která přesně čeká na svůj okamžik.
Počet kusů přeživšího nádobí naštěstí převyšuje nešťastníky, kteří skončili na zemi, ale spoušť je i tak dost velká na to, abych se začala cítit nepříliš bezpečně v pletených bačkůrkách, které jsem toho rána nazula (mám trochu zmrzlé nohy a vůbec mi nevadí chodit po kanceláři v pletených papučích).
Bojím se udělat krok, nakonec ze střepů přece jenom vycouvám.
Kolem se začínají trousit další kolegové, někteří se raději rovnou ztratí, jiní zkoumají, kde až všude je možné nalézt malé střípky. Jak známo i na místech, kde byste to příliš nečekali.
Pak přišla recepční se smetákem v jedné ruce a lopatkou v druhé. Za ní kolega s rukama v kapsách: "Jo, ono samo." Pročež zmizel.
Kdesi se vynořil vysavač a kolegové, kteří přišli o pár desítek minut později, již netušili, že je kuchyňka o pár kusů erárních sklenic chudší.
Někteří z vás možná pamatují fotografii, která koluje po internetu: O prosklená dvířka kredence se opírá řada talířů, sesypaných z police, která to pod jejich váhou vzdala. Obrázek doplňuje otázka k této prekérní situaci: "Co mám dělat?"
