Z pera kočky Elektry: Stěhování

Aneb čas krabic, tašek a šustivých obalů. Snad všichni dvounožci tvrdí, že stěhování je hrůza a raději by třikrát vyhořeli, než se jednou stěhovali.  

Nesmysl. Vždyť je to zábava! Tedy pro nás kočky.

Vlastně jsem už tak trochu tušila, že se bude něco dít, když na zemi přistála hromada krabic, která až do té chvíle odpočívala na skříni. Ten zvuk nešlo přeslechnout. Opustila jsem vyhřáté místo ze zajatého batohu a vydala se na průzkum.

První krabice se zvolna naplnila oblečením a já si najednou všimla, že dvounožka přemýšlí, co by do ní ještě přidala. Nevím nad čím, je přeci jasné, co tam chybí! Skočila jsem dovnitř a doplnila hrstku svých chlupů. Vděku se mi sice nedostalo, ale evidentně to bylo ono, protože mě vyndala a krabici hned zavřela.

Dobře, jdu plnit svými chlupy další krabice. Nešťastná dvounožka, evidentně na konci svých sil, mě ale chytla, zavřela do předsíně a nalila si panáka. Taková nespravedlnost. Tak to tedy ne, vylízala jsem misku od granulí a začala tahat nitky z koberce pod dveřmi. Zabralo to, dveře se otevřely a já se vrátila mezi krabice. Dostala jsem igelitovou tašku! Miluji igelitky, dokážu se s nimi zabavit na dlouhé chvíle.

Olizováním sáčku jsem strávila dobrých dvacet minut a dvounožka mezitím částečně uklidila vzniklý nepořádek. Zase jsem se nechala opít rohlíkem. Fajn, jak chce. Když nechce balit se mnou, budu balit bez ní.

Hezky jsem si počkala, až zaleze do svého pelechu a usne. Místo toho, abych jí začala tančit po hlavě a tahat za vlasy jako obvykle, vydala jsem se na průzkum.

Tady kouká z krabice kus papíru, tak to ten tam asi nemá být. 'Šup, pojď ven!' Za mnou se ozvalo zamručení. Ohlédnu se, dvounožka spí. Najednou si všimnu igelitové tašky. Tohle je nějak divně zabalené, takhle by to nešlo. Rozbalit a znovu.

„Nech toho...“ Ozvalo se za mnou.

Dokonce našla tolik energie, aby se zvedla z pelechu a tu tašku mi sebrala. To snad nemyslí vážně už. Uraženě jsem odkráčela překážet do předsíně, protože mi bylo jasné, že využije toho, že je na nohou a půjde na záchod. Zahrajeme si na přeskakovanou, v noci totiž chodí potmě. Zakopla. Promiň, dvounožko, což takhle autogram na lýtko jako cenu útěchy?

Zkusím jí tedy zabrat postel. Asi se v ní pohnulo svědomí, lehla si až ke zdi a začala mě hladit, dokud jsem se nezačala tvářit, že spím. Pak usnula ona.

Tiše jsem vstala a vrátila se mezi krabice. Ještě tu zbylo něco, co určitě musím probádat. Krabice od banánů. Tyhlety banánovky mají po stranách spoustu děr, tak akorát na packu. Hrábnu dovnitř poprvé. Kus papíru. Ven nechtěl, ale trochu rozcupovat se mi ho podařilo. Jdu zkusit další otvor. Tady jsem našla cípek igelitu, to už bude zajímavější. Tentokrát jsem obal od čehosi udolala a vytáhla ho ven, určitě tam taky nepatřil.

Takhle jsem se činila chvíli, než se zase zvedla, sebrala mi všechno, co jsem pracně z krabice vytáhla a přes banánovku hodila deku. Pronesla cosi o tom, proč musím ve všem krámovat zrovna v noci a šla si lehnout.

Další den jsem jí slyšela telefonovat:

„...a pak přijdu unavená domů z práce a hádej co? V předsíni na zemi se válí ponožka, z kelímku se zbytkem granulí si udělala sámošku, ten ležel vedle ponožky a u toho jedna z mých náušnic. Kde je ta druhá, netuším...“

No jistě! Když nemohu lustrovat za její přítomnosti, udělám jí pořádek ve věcech, když tu není. A mimochodem, kde je ta druhá náušnice, vím moc dobře.