Z pera kočky Elektry: Někdo si snad myslí, že jsem koza

...tak tu náušnici nakonec našla. Vzpomínáte si, jak jsem vám posledně vyprávěla o tom, jak se moje dvounožka rozhodla přestěhovat a já jí za všechny ty zabavené tašky a další prima věci zašantročila jeden malý šperk?

Balení věcí do krabic a igelitů a moje lumpačení, jak ona to nazvala, mělo samozřejmě dohru.
A protože moje dvounožka není žádný troškař, vzala to hezky zhurta. Ne aby se přestěhovala v klidu a bez povyku, ne, musela si k tomu přizvat ještě další dva dvounožce. Když už, tak je alespoň trochu znám, jsou to prý její rodiče. No ale o to hůř, nenechali mě chvíli být. To bylo pořád „Ňuňu ťuťu pojď sem, nech se pohladit, no tak, pojď se pomazlit..“ A potom: „Hele proč mě koušeš?“ No proč asi? Takové množství pozornosti není nic pro mě. Ale oni, že mě prý moc rádi vidí. Nojo, tak já je tedy také. Ale abych to náhodou nepřeháněla, šla jsem si na poslední noc lehnout k mojí dvounohé do kuchyňské uličky na karimatku, jakkoliv jsem měla volný přístup k nim do postele.
A to jsem ještě netušila, co mi provedou další den. Začali postupně odnášet ty tašky a krabice, v kterých jsem našla tolik zajímavých věcí. Achjo. A to nebylo všechno. Nakonec mě zavřeli do přepravky, ve které se sotva postavím a naložili mě do toho jejich prťavého auta. Fuj, jakoby nevěděli, jak strašně nesnáším cestování. Snažila jsem se jim to vysvětlit, ještě než mě tam donesli, ale nenechali si to vymluvit. Ani taneček v přepravce jejich srdce neobměkčil.
Chvíli jsme se courali po městě, to ještě docela šlo. Ale pak na to starší dvounožec šlápnul a to se mi tedy už vůbec nelíbilo. Musela jsem zvýšit hlas. A on mi jen oponoval, že pomaleji jet nemůže, abychom tam dojeli ještě dneska. Tak jsem začala lomcovat dvířky. Nic, nepomohlo nic. Ale jistě znáte to pořekadlo „Nikdy se nevzdávej!“, takže já to nevzdávala.
Najednou zabrzdil. To už jsme tam, kam mě vezou? Prý ne, prý jen kolona na dálnici, kterou zdržují nějací důležití, co si myslí, že mohou předbíhat přes benzínku.
„Cože?!“ Prskla jsem si. Oni si tady budou předjíždět ostatní a nechají kvůli tomu chudáka kočku trčet v autě zavřenou v malé bedýnce?
Naštěstí to netrvalo věčnost a velký vousatý opět sešlápl pedál. A to už mě má drahá dvounohá začala utěšovat, že tam brzy budeme. No dobře, ale kde vlastně? Vždyť já to ani nevím, vy jste si mě prostě naložili a mě se nikdo na nic nezeptal.
Najednou zastavili a vyndali mě s bedýnkou na čerstvý vzduch. Tak už? A kdo je tady ten, co nám přišel naproti? Aha, toho znám, s tím se musím dělit o svojí dvounožku.
Moc dlouho jsem si ale na čerstvém vzduchu nepobyla, odnesli mě do domu a konečně vypustili z té protivné plastové věci. Vylezla jsem okamžitě, aby si to náhodou ještě nerozmysleli.
Krůtíbrko, tady je to velký. Začala jsem opatrně očichávat okolí. A hele, gauč, a má moc pěkný potah, už mě začínají svrbět drápky.
Zkoumám dál, píseček, mističky, zašívárnu pod stolem… No, není to tu špatné.
To nejlepší mě ale v tu chvíli ještě čekalo. Přišla dvounožka a otevřela další dveře. Dovnitř se nahrnul čerstvý vzduch. Tak tam se musím hned podívat. Dvounožci tomu říkají balkón.

A řeknu vám, je parádní! Copak gauč, s tím si moje drápky občas promluví (dvounožci to ale nesmí vidět, hrozně mi za tohle látkové přátelství hubují), ale balkón, tam trávím nejvíc času. Prý mi ho nechali zasíťovat, abych náhodou nevypadla a nezaběhla se. To je mi ale úplně jedno, úplně bohatě mi stačí se tam rozvalit na koberci a dívat se ven. Přímo na očích mám velký keř, ve kterém si den co den dávají dostaveníčko opeřenci. Co chvíli kolem projde nějaký štěkal. Tu a tam zaštěbetají malí dvounožci.
Musím se vám, přátelé, k něčemu přiznat. Ještě nedávno jsem tady tvrdila, že láska prochází žaludkem. Na tom si sice stále trvám, ale někdy se mi stane, že pro samou pohodu na balkoně zapomenu, že bych se měla připomenout s večeří.
A prý aby mi nebylo líto, že ven za tu síť nemohu, zaseli mi sem do květináče trávu. Že ať se pasu. Tráva je dobrá, to jo, ale tímhle to tedy zabili. Copak jsem koza?