Kolik toho vlastně víš?

Na polovinu června bylo teplo tak akorát, předpověď počasí se tvářila docela slibně. Naplánovala si proto s kolegy víkendový výlet do hor.

Mělo to být její první lezení po skalách. Měla plnou hlavu toho, na co všechno nesmí zapomenout. Od kolegů v práci si vypůjčila nějaké vybavení. Sedák se vešel do kabelky, helma kupodivu ne, tak jí vzala do ruky. 
Slunce stálo ještě docela vysoko na obloze, když před spodním vchodem do domu lovila v kabelce, mezi lezeckými potřebami, starými účtenkami a dalšími nezbytnostmi, klíče. 
„Slečno prosím vás...“ Docela se lekla, vůbec si ho nevšimla. Upřela na něj zvídavý pohled.
„Nevíte, kde je tady Žlutická ulice? Mám se tam jít podívat na nějaký podnájem a nemůžu to najít.“
Během té otázky si ho stihla trochu prohlédnout. Vysoký, štíhlý, vlasy i oči černé jako uhel, možná celkově tmavší pleti.
„Mám tam být za 5 minut a bloudím.“ Vysvětloval čistou češtinou a v ruce svíral starší tlačítkový telefon.
Konečně se vzpamatovala. „To musíte tady přes křižovatku a pak doleva nahoru, první blok.“ Máchla rukou kamsi popisovaným směrem.
„Děkuju.“ A místo toho, aby odspěchal, jak očekávala, stál na místě a zíral na ní.
To jí tedy už tuplem přestalo být příjemné. V ruce držela klíče a věděla, že je nepoužije, dokud ten člověk neodejde do uctivé vzdálenosti.
„Slečno, vy lezete po skalách?“ Kývnul směrem k helmě. Tak pospíchá nebo ne?
„Tak trochu.“ 
„Hmm…. A nechtěla byste někdy zajít na kávu, popovídat si třeba o lezení?“
Už takhle to bylo víc, než jí bylo příjemné. Blíž si ho nepustí. 
„Nemám zájem, nezlobte se.“
„Promiňte!“ V ten okamžik se otočil na patě a zmizel.

*****

Dohodli se s přítelem, že Mikuláše stráví spolu. Dojela tramvají do centra a tam ze čtyřky svižným krokem překlusala do Solní na přestup, jak byla zvyklá. Byla pěkná zima, určitě bylo pod nulou.
Stála tam ještě s pár lidmi dobrých deset minut, než si všimla cedule na sloupku s jízdními řády. "VÝLUKA". Aha. A odkud že tedy jezdí ten náhradní autobus? Snažila se zorientovat v mapce. Přes celou křižovatku zase zpátky, no dobře.
Přesunula se na provizorní „autobusovo-tramvajovou“ zastávku a čekala. Vida, není sama, kdo si všiml později, mladík s igelitkou, který stál vedle ní v Solní, se najednou zjevil i tady. A pár minut po něm jedna starší paní o holi. 
Vystoupila na Skvrnaněch, vyběhla po schodech do sídliště, za ní další lidé. 
Za sebou slyšela hlasitý hovor. „Jo jo, už jdu, ona tam byla výluka!“ Že musí někteří do těch telefonů tak křičet, že je slyší i přes kapuci, bez které by teď měla uši jako dva nanuky...
„Slečno prosím vás, kde bych našel Tichou ulici?“ Oslovil ji ten telefonní křikloun.
„Právě v ní stojíte. Má ale víc bloků, musíte si to projít.“
„Jo, díky, nashle.“ 
Mladík s igelitkou ale šel trochu jinam, než kam ho poslala, byl vážně asi zmatený. Zmizel jí z očí, až když stiskla zvonek.

*****

Povánoční šílenství pomalu utichalo, ne tak ale množství práce. Účetní sezóna nastartovala plné obrátky. Jela z práce unavená, přeplněnou tramvají. Mačkala se u dveří a znaveným pohledem sledovala okolí tam venku, ponořené do tmy. Tyhle obrazy znala už prakticky nazpaměť. Před jednou zastávkou se za ní mihl stín, který se rozhodně nepohyboval stylem „S dovolením, budu vystupovat“. Odraz se vehementně rozhlížel z okna. Nevystoupil, bylo příliš brzy. Postavil se k tyči na opačné straně dveří a díval se na ní.
Tentokrát ho poznala. Nemusel mít ani tlačítkový telefon, ani igelitku, ani na ní nemusel promluvit. Tyhle uhlově černé oči, černé vlasy a vysokou postavu už někde viděla. V hlavě jí začala blikat červená kontrolka.
Vystoupila, až když se nade dveřmi rozezněl signál. Stihl proskočit zavírajícími se dveřmi za ní. Zastavila, aby se vysmrkala a získala trochu času. Díky tomu nestihla zelenou na přechodu pro chodce. Tím lépe, on na ní totiž přešel. A zamířil přímo k průchodu, kterým chodí ona domů, když chce jít horním vchodem. Tam se zastavil. Chtěla jít horním vchodem, spodní měl pokažený zámek.
Teď ale průchod rychle vyřadila. Adrenalin zavelel, že dnes si to obejde hezky oklikou. 
Když viděl, že zvolila jinou trasu, vydal se za ní. 
Začala panikařit. Byla na poměrně rušné ulici. Zastavila se před ním a zírala přímo na něj. 
Prošel kolem ní. „Telefonoval“, ovšem telefonem, který dost možná ani nefungoval. 
Vytáhla také telefon a vytočila číslo. „Někdo mě na ulici sleduje, co mám dělat?“ 
„Běž do obchodu, za chvíli tam za tebou přijedu“.
Vyběhla na parkoviště plné lidí a sledovala ho, jak se po ní párkrát otočil a pak zmizel opačným směrem v sídlišti. 

Byl to jenom nesmělý ňouma, co se chtěl seznámit, nebo skutečně potenciálně nebezpečný člověk? To už se asi nikdy nedozvím. Doufám.