„Tak jsem si všimla, že taky nemykáš!“ Řekla mi jednou jedna kamarádka, když jsme se bavily o dětech. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, o čem mluví. „No přece, že neříkáš papali jsme, spinkali jsme, vážíme deset kilo a rostou nám zuby! Tehdy jsem si to uvědomila. Jsem nemykavka.
Udělali jsme bobek!
Od té doby ale tenhle jazykový nešvar bedlivě sleduju a nestačím se divit, kolik lidí je jím postiženo. Někdy se tomu říká „mateřský plurál,“ mně ale termín „mykání“ připadá přesnější, jelikož se to netýká zdaleka jen matek, ale i některých otců, babiček, pedagogů, lékařů a chovatelů zvířat.
„Budete tu dneska spinkat?“ Zeptala se paní učitelka manžela, když přivedl dítě do školky.
„Jé, to bych hrozně rád, ale bohužel musim do práce,“ zasnil se manžel.
Paní učitelka se nejdřív zarazila, ale pak se začala smát. Je to totiž milá, inteligentní osoba a „mykání“ je u ní něco jako nemoc z povolání. Ono je asi těžké odolat, když od rána do pozdního odpoledne po několik let posloucháte: „Máme rýmu,“ „nejíme špenát“ a „ještě si neumíme utřít zadek.“ A abych byla spravedlivá, každé prostředí má svoje jazykové nešvary. I zcela normální, inteligentní puberťáci se často oslovují „vole,“ z mužů, pracujících v ženském kolektivu občas vypadne perla typu „Písnu kolegyňce mejlík“ a studenti vysokých škol někdy používají cizí slova i tam, kde je to naprosto zbytečné. Zkrátka, „mykání“ není ani jediný, ani nejhorší jazykový nešvar. A přesto mi z něj vstávají vlasy hrůzou.
„Mykání“ nemá co dělat s inteligencí ani vzděláním. Už jsem slyšela mykat prodavačku, lékařku, ekonomku i hudebníka. Ale přesto mě vždycky překvapí, uvede do rozpaků a pořádně zatahá za uši.
Setkala jsem se s názorem, že „mykání“ je pro matky přirozené a vyjadřuje jejich citový vztah k dítěti a těsné spojení s ním a že prý odezní, jakmile se dítě začne osamostatňovat. Ve chvíli, kdy se z nerozlučného „my“ stanou dvě samostatné osobnosti, z nichž jedna si ráda po večerech staví stavebnici a druhá si zas raději třeba nalije sklenku a něco si přečte a přestanou spolu trávit každou vteřinu dne, prý mykání přejde samo.
No, nebyla bych tak optimistická. Nedávno jsem totiž v šatně plaveckého bazénu, skrytá bezpečně za řadou skříněk, zaslechla rozhovor dvou žen kolem čtyřicítky, který by měl být každému „mykavci“ varováním:
„Tak jsme byli na stříhání. A nechali jsme si tam vymačkat taky žlázky u zadečku. A paní se divila, že nám to veterinář nedělá. No, smrděli jsme strašně, co ti mám povídat, teď si to necháme udělat už pokaždý, když nás budou stříhat!“
Původně jsem myslela, že je řeč o tom, jak spolu dvě kamarádky byly u kadeřnice, a tak mě informace o „žlázkách“ málem srazila k zemi. V tomto případě se však jednalo o plurál chovatelský, kdy „my“ znamená „já a můj pes.“ Když se dostala ke slovu druhá paní, hned se pochlubila, že „udělali zkoušku z anatomie,“ což je důkaz, že některé matky mykají, i když už nemají doma bezbranné novorozeně, ale dospělého člověka s občankou a v tomhle případě i vysokoškolským indexem.
A to už je, myslím, důvod, proč s mykáním začít bojovat včas. Chvíle, kdy začnou děti své rodiče považovat za trapné, jednou zákonitě přijde. Ale pokud rodiče budou vypouštět věty typu „Dostali jsme se na vysokou a máme vážnou známost,“ moment, kdy je potomek začne opět brát vážně, tím výrazně oddálí. Navíc, jakkoliv mykání dokážu s trochou sebezapření skousnout u matky mimina, které devět měsíců nosila v břiše a tráví s ním čtyřiadvacet hodin denně, u matky předškoláka, nebo dokonce dospělého, mi připadá jako signál, že mu tak trochu odpírá právo na samostatnost. Ona totiž řeč docela dobře odráží vzájemné vztahy. Proto už se obyvatelům domovů důchodců dávno neříká „babi a dědo“, ale „paní/pane xy,“ čímž se má podtrhnout jejich důstojnost. A když někdo mluví o manželce jako o „svojí starý“, je nám tak nějak jasné, že na vztahu těch dvou už zub času výrazně zapracoval. A myslím si, že i dítě a matka nebo pán a jeho pes si zaslouží, aby jejich důstojnost a svébytnost zůstala zachována. A tak dítě klidně nechám hačat, papat, hajat a vážit deset kilo, ale já budu, s dovolením, i nadále sedět, jíst a spát a o svojí váze se veřejně šířit nebudu, protože už dávno nejsem ve věku, kdy by mě lidé chválili za to, že hezky papám a hezky přibírám. Mykání na mně vůbec nepůsobí roztomile a něžně, ale naopak mám vždycky pocit, že jsem se setkala s bytostí z jiné planety, se kterou je těžké se dorozumět. Podobné setkání jednou zažil můj otec, když šel s kocourem na veterinu. Sestřička postavila kocoura na vyšetřovací stůl a otce se zeptala:
„My jsme kastrát?“
„Jenom on.“ Špitl otec.
Myslím, že ženy si nevybojují rovnoprávnost tím, že budou plivat na zem, mluvit jako dlaždič a otevírat lahváče zubama. A stejně i člověk, který říká „rosteme, chodíme, blinkali jsme, máme blechy,“ by si měl uvědomit, že mít někoho rád a zcela smazat hranici mezi sebou a jím jsou dvě různé věci.
