Valí se to na mne ze všech stran: Hledání vnitřní ženy, ženské kruhy, práce s ženskou energií, cyklická žena. Spousta článků, videí, fotografií a především sebezkušenostních seminářů. Ženské bubnování, seminář o ženských mysteriích, hledání vnitřní bohyně. Projekt „Mám ji ráda“, který učí ženy přirozenému vztahu k vlastnímu přirození a jehož součástí je i zakázková výroba sádrového odlitku vagíny. Tento „jedinečný umělecký klenot ženského božství“, jak jej autorky projektu nazývají, stojí něco přes čtyři tisíc korun.
Sádrový odlitek je aspoň dobrá inspirace pro někoho podnikavého, jsem přesvědčená, že průměrně šikovný člověk zvládne to samé za stovku i s poštovným, stačí kelímek sádry, vodovky, odložit stud a napsat pár správně laděných reklamních textů o ženské jedinečnosti a sebepřijetí
A pak tu máme fenomén „Cyklická žena“. Nauka o cyklické ženě v podstatě tvrdí, že tím nejdůležitějším a určujícím v životě je menstruační cyklus. Pokud žena pochopí, jak fáze menstruačního cyklu působí na její chování, myšlení a prožívání a přizpůsobí tomu svůj život, stane se mnohem šťastnější a vyrovnanější, zkrátka rozkvete. K mání je rozličná literatura a komu kniha nestačí, může se třeba zúčastnít „menstruačního večírku“, kde mu (tedy spíš jí) bude vysvětleno, jak funguje ženské tělo a potažmo svět.
Jistá stoupenkyně cyklické nauky kdysi ve svém článku o jednotlivých fázích prohlásila: „V předmenstruační fázi si dovolme být dokonce protivné a přecitlivělé, plačtivé a řvoucí na děti, to všechno k nám totiž patří.“
Tak fajn. Překonávání sama sebe a ohled na ostatní lidi už jsou asi dávno out. Ovšem, co dělat v případě, kdy je v rodině více žen a každá je zrovna v jiné fázi? A co muž, ten má taky právo řvát na děti a manželku, nebo musí jen všechno trpně snášet, protože není hrdým majitelem menstruačního cyklu? Jak si to mají přebrat ty seřvané děti, které třeba o existenci cyklické nauky nemají ani potuchy?
Paradoxní mi přijde, že zatímco feministky 19. století bojovaly například za volební právo žen, dnešní „propagátorky ženství“ bojují za právo řvát na děti a za to, aby se chod rodiny a společnosti řídil jejich menstruačním kalendářem.
Fascinující na ženských naukách je způsob jejich prezentace. V rámci studia materiálů jsem shlédla pár videí z různých „ženských“ stránek. Vždy tam mluví nějaká „lektorka“, které po celou dobu nezmizí z obličeje úsměv tak obrovský, že by se z něj běžnému jedinci roztrhly koutky. Mluví hlasem tak medovým a klidným, že máte po chvíli sledování pocit, jako by vás někdo poléval sirupem. Většinou má recept úplně na všechno, od vztahových neshod přes kariéru, až po překonání porodního traumatu a sexuálních problémů. Typické také je, že když se konečně proklikáte k ceníku služeb, spadne vám čelist podruhé. Nalezení vnitřní ženy a životní spokojenosti totiž vůbec není laciná záležitost, semináře stojí několik tisíc. Navíc budete potřebovat různé pomůcky, jako například „Energetické vejce“ vyrobené z polodrahokamu, které si žena zavede vítekam a ono tam vstřebá všechny bolesti a nevyřešená traumata.
Pozoruhodné jsou také fráze, které „hledačky ženství“ používají. Uvedu pár příkladů za všechny:
„Jsme ženy s vášní pro svět plný kvetoucích žen, milujících mužů a šťastných dětí“.
„Vyhnat toho chlapa ze sebe a začít konečně žít jako žena.“
„Láska je rodu ženského a ne náhodou“
K tomu poslednímu tvrzení jedna moje kamarádka poznamenala: „No a co? Prdel je taky rodu ženského a nikdo to neřeší.“ A nejen prdel, dodávám já, ale třeba taky nenávist a válka jsou rodu ženského. S tím ale hledačky ženství nepočítají, argumenty si vybírají jen takové, jaké se jim hodí do krámu, protiargumenty nerespektují, protože prostě ony to tak cítí a proto je to pravda a kdo nesouhlasí, má nejpíš nějaký problém sám se sebou. Ten problém by pochopitelně vyřešilo pár seminářů v kruhu spřízněných žen. Na tu správnou cestu přijdete jedině ve chvíli, kdy se obklopíte ženským tajemstvím, moudrostí a energií. A tak pořád dokola.
Ne, že bych měla něco proti ženskému společenství a ženské energii. Ale můj pobyt v „ženském kruhu“ vypadá většinou úplně jinak. Prostě se sejdeme s kamarádkama u kafe, případně si otevřeme lahváče na zahradě, když děti usnou, a několik hodin probíráme témata holčičí i obecná, smějeme se a svěřujeme si svoje starosti a radosti. Věřte, že po této terapii rozkvetu možná daleko víc, než by se mi to povedlo na „menstruačním večírku“ „tantrickém léčení.“ nebo „intuitivní terapii.“ Když se někdy „necítím jako žena“ zpravidla postačí si koupit něco na sebe nebo zajít třeba ke kadeřnici, která najde a zrekonstruuje moji „vnější ženu“ a rozkvetu jak jarní zahrádka i bez „kundalini jógy.“
A navíc to vyjde mnohem levněji.
