Mít svojí partu. Máloco je pro člověka v době dospívání tak zásadní. Ve středoškolských letech skoro každý někam patřil. Někdo si vyčesal kohouta, propíchal si obličej a a žil od koncertu ke koncertu, další s sebou všude nosil knihu, chodil do kaváren diskutovat, všichni mu připadali povrchní, a proto byl intelektuál. Někdo žil sportem, další miloval přírodu, nejedl maso a nejradši by se někde v pralese přivázal ke stromu, který by vlastním tělem zachránil před motorovou pilou. Postupně z toho všichni vyrostli a časem začali zakládat rodiny. Potřeba patřit do party ovšem u některých lidí ani se založením vlastní rodiny nevymizela. V těchhle partách už ale nejde o hudbu, oblečení a způsob trávení volného času, ale o způsob výchovy dětí.
Vždycky jsem si myslela, že mít děti je věc naprosto přirozená. Že si člověk, pokud chce a může, pořídí v určitém věku děti a vychovává je dle svého temperamentu, hodnot a zkušeností. Pokud tápe, zeptá se na radu někoho, komu důvěřuje. Postupem času jsem však zjistila, že existuje celá škála nauk a postupů, jak děti vychovávat. A kolem nich se tvoří party, které jsou ve svém přesvědčení o „jediné správné cestě“ úplně stejně komické, jako ty party z dob mého dospívání.
Dlouho jsem žila v iluzi , že matka spí s miminem v posteli proto, aby k němu nemusela desetkrát za noc vstávat, mazlí se s ním proto, že ho má ráda a kojí ho proto, že má mlíko. Ale chyba lávky! Nedávno jsem se dočetla, že pokud tohle všechno děláte, jmenuje se to „kontaktní rodičovství“.
A kdo se jednou dal na cestu kontaktního rodičovství, měl by mimino taky pořád nosit na těle a používat bezplenkovou komunikační metodu (ta spočívá v tom, že dítěti nedáváte plenu a pak na něj celý den zíráte, jestli se mu nechce na záchod a pokud ano, podržíte ho nad umyvadlem).
Jiná rodičovská škola naopak hlásá, že je občas nutné „nechat dítě vyřvat“, aby se naučilo režimu a pochopilo, že rodiče nebudou skákat, jak píská. „Nechat dítě vyřvat“ ale nezní ani pěkně, ani vědecky. Ovšem, pokud tuto praktiku nazveme „metoda kontrolovaného pláče“ a napíšeme o ní dvousetstránkovou publikaci, je to rázem vědecká metoda, mající ve světě tisíce následovníků. Jsou ochotni přísahat na to, že je to nejlepší způsob, jak naučit dítě spát. A ten, kdo jí nepoužívá, se prý lehce stane otrokem dítěte.
I způsob, jakým dítě přepravujete z místa na místo, může rozdělit rodiče na nesmiřitelné tábory. Ke slovu přicházejí „nosičky“ a „kočárkařky“, které jsou schopné hádat se do krve, jestli bude mít dítě nošené v šátku křivá záda a jestli mimino, jezdící v kočárku trpí úzkostí z odloučení od matky.
Pak tu máme otázku plen a opět dva znepřátelené kmeny – „látkařky“ a „papírářky“
Zapálené „látkařky“ pějí ódy na látkové pleny a vypočítávají jejich přínos pro dítě, ekologickou situaci na planetě a lidstvo celkově. A papírové pleny podle nich způsobujou opruzeniny a neplodnost.
Matky, které podlehly konzumu s jeho papíroými plenami a vlhčenými ubrousky, se smějou, že zatímco látkařky tráví celé dny praním plen, ony se v ušetřeném čase raději věnují dětem. A vůbec, přece je nesmysl nechávat chudáka dítě celý den v mokrém hadru.
Tento ideologický souboj se pochopitelně odehrává v internetových diskusích nebo kavárnách s dětským koutkem, takže fatální nedostatek času nemá zjevně ani jedna ze skupin.
Když dítě začne mluvit a projevovat svou vůli, jde teprve do tuhého. Nejedna rodičovská škola hlásá, že dítě je partner, že rodiče by měli s dítětem o všem diskutovat a hledat kompromisy a nikdy dítě nehodnotit. Příkazy a zákazy jsou přežité, jsou to pozůstatky zastaralé autoritativní výchovy. Partnerského přístupu samozřejmě nelze docílit ze dne na den, takže opět přicházejí na řadu knihy a semináře, které z vás udělají toho správného rodiče. Poskytnou vám návod, co v jaké situaci říkat, jak se zachovat a také řadu praktických cvičení. Pokud dítě přesto neposlouchá a čas od času u vás doma probíhají scény, je to tím, že metodu používáte špatně. A bylo by dobré zaplatit si další seminář.
Já vím - nikdo mě nenutí na tuhle hru přistupovat. A pokud „rodičovské teorie“ k životu nepotřebuji, nemusím si mezi nimi vybírat, ani se jimi zabývat. Ale stejně se mě dotýkají. Ve svém okolí někdy pozoruji, že fungují jako past na nejisté rodiče. Většinou totiž nemají charakter nezávazných rad, jak si život s dítětem ulehčit a zpříjemnit, ale tváří se jako „jediná správná cesta“. Pokud je rodič nejistý, může pod vlivem literatury a internetových stránek pro rodiče získat dojem, že když nebude vychovávat dítě v souladu s tou kterou školou, vyroste z něj deprivant, který bude v pubertě trhat mouchám nožičky a nafukovat žáby a později se dá na kriminální dráhu.
A tak někdy vídám smutné obrázky vyčerpaných rodičů, kteří se rozhodli pro nějakou zaručeně správnou metodu a ona jim nefunguje. Mluví na dítě jako roboti dle návodů z knih, navštěvují víkendové semináře, zapojují se do internetových diskusí a dítě pořád zlobí, vzteká se, nejí, nezdraví, odmlouvá atd. A oni, místo aby se spolehli na vlastní rozum a intuici a řekli si, že dítě je holt dítě a někdy prostě zákonitě zlobit bude (stejně jako my dospělí máme lepší a horší dny) „jedou podle knihy.“ a „aplikují metody.“
A příští rok vyjde nová převratná kniha a chudáci rodiče a děti už vůbec nevědí, čí jsou.
Může být velmi úlevné si uvědomit, že není třeba patřit k žádnému rodičovskému kmeni. Že člověk může prostě vycházet při výchově z vlastní osobnosti, povahy a hodnot a pokud má dítě rád, je k němu vnímavý a snaží se mu věnovat a mít s ním trpělivost, může občas dělat i chyby, aniž by ho fatálně poškodil. Protože výchova dítěte v rodině je prostě život, nikoliv nějaká speciální disciplína, kterou je třeba vykonávat v souladu s předem daným postupem.
Není třeba dělat z dětství ani vojenské cvičení, ani bezbřehý diskusní kroužek. Návody k obsluze dětí prostě nefungují. Co vyhovuje jednomu dítěti, bylo by pro druhé utrpením. A stejné je to i s rodiči – pro jednoho je zásadní, aby dítě spalo celou noc v kuse ve své posteli, jiný se klidně podělí o svou postel a nevidí v tom problém. Jeden rád dělá s dětmi všemožné sportovní, výtvarné a další aktivity, vodí je do kroužků a každý víkend je bere na výlet, další je raději nechá běhat po zahradě/parku/hřišti a dělat si svoje. Jeden by se na kurzu plavání pro kojence ukousal nudou a další tam chodí rád.
Myslím, že rodič může dítě klidně nosit v šátku, ale zároveň nemusí zavrhnout kočár a postýlku, všechno jídlo si ulovit a vypěstovat sám, ušít si mokasíny a stát se plnohodnotným Indiánem.
Může své dítě respektovat jako osobnost, ale zároveň může klidně říct „ukliď si hračky,“ aniž by se bál, že svým autoritativním přístupem zadělá dítěti na celoživotní trauma.
Dnešní doba je skvělá v tom, že když si člověk neví s něčím rady, informace jsou díky internetu a knihám dostupné během chvilky. To by ale nemělo znamenat, že rodič rezignuje na vlastní úsudek a ztratí odvahu dělat si věci po svém a ušít výchovný přístup na míru vlastním dětem, tak, aby v rodině bylo všem dobře.
