Odjakživa mám ráda hudbu, ačkoliv o ní nedokážu zasvěceně hovořit. Pro mého manžela, který hraje na basovou kytaru a je vášnivým milovníkem alternativní hudby, musí být rozprava o hudbě se mnou leckdy utrpením, protože důvod, proč se mi nějaká hudba líbí a jiná zase ne, dokážu popsat jen ve velmi jedoduchých frázích, jako třeba: „Je tam moc kytary,“ případně: „K tomuhle cédéčku by měli zdarma přikládat krabičku antidepresiv.“ Přesto cítím potřebu napsat dneska blog o hudbě.
...a vás, milé děti, taky sežereme!
Tohle moje nutkání nastartovala celkem nevinná příhoda, kdy naše dítě přitáhlo z Mikulášské besídky cédéčko s názvem „Vánoční písničky dětem.“
Manžel se podíval na seznam písní a interpretů a nekompromisně prohlásil „Je to zlo, ani to nebudeme rozbalovat a pošleme to dál.“ Ale já, rozněžnělá tou předvánoční atmosférou, jsem hned druhého dne strčila album do přehráváče s myšlenkou, že k pečení perníčků to bude určitě akorát a co by tam jako mohlo být tak hrozného, když je to vánoční cédéčko pro děti. Jak moc velkou chybu jsem udělala, jsem zjistila hned po několika úvodních tónech. Kdo by si pomyslel, že ještě víc než dvacet let po revoluci je někdo ochoten a schopen natočit na cédéčko socialistickou koledu „Vánoce, Vánoce přicházejí,“ jejímž hlavním smyslem bylo, podle mého názoru, zbavit Vánoce veškerého duchovího obsahu, kouzla a poetiky. Dále album obsahovalo několik osvědčených vypalovaček od Kotvalda, Hložka a Zagorové. Nechtělo se mi prostě věřit, že tohle dneska, v jednadvacátém století, ještě někdo poslouchá a navíc se nestydí to znovu nahrát, zabalit do vánočního přebalu a servírovat dětem, těm zranitelným duším, které vše kolem sebe nasávají jako houba (v tomhle případě si však dětskou duši lze představit spíš jako houbičku na nádobí, utopenou ve dřezu s mastnou, špinavou vodou). Umělecký dojem pak završily „Vánoční holky z naší školky.“ Zde bych ráda vzkázala Kotvaldovi s Hložkem, že pokud v textu nahradíme slovo „senzační“ slovem „vánoční“ opravdu se z písně nestane koleda. A frázi „v sexy tričku postavičku měly ham ham“ těžko rozdýchávám kdekoliv, natož na cédéčku pro děti.
Tohle cédéčko se prostě nepovedlo, ale uznávám, že se nejednalo o hudbu prrimárně složenou pro děti, a že šlo daleko spíše o běžný kalkul, že když splácáme páté přes deváté a opatříme to nálepkou „pro děti“ bude se to dobře prodávat. Od té doby se ale zabývám jednou otázkou: Potřebují děti speciální hudbu? Odpověď hledám ve vzpomínkách na vlastní dětství. Vybavuje se mi obrázek našeho obýváku v době, kdy mi byly tak čtyři. Sedím pod stolem a pozoruju mámu, jak tancuje po pokoji na Janis Joplin a podupávám si bačkůrkou do rytmu. Živě si vybavuju tu čirou radost z poslechu hudby, která mě dokáže zachvátit dodnes. Nevadilo mi, že to není hudba pro děti, že nerozumím textu, ani že zpěvačka má hlas jako cirkulárka. A pak si vybavuju hudební zážitek zcela jiného druhu, zhruba ze stejné doby.
Sedím u televize a koukám na Studio Kamarád a tam se zjeví Dáda Patrasová, dospělá žena oblečená v růžové sukýnce a s culíčky, tancuje, kulí oči, strašně přehnaně artikuluje a mává kolem sebe žižalou. Pohled na Dádu ve mne již tenkrát vyvolal zmatek a pocit nepatřičnosti. Malá holčička jsem tady přece já, tak proč je ta paní oblečená jako dítě? Proč má ve vlasech mašle a tváří se, že ze všech bytostí na světě si nejvíc rozumí s umělou žížalou? Už tehdy jsem měla pocit, že Dáda nás, děti, tak trochu podceňuje. A že bych to i já uměla líp. A když se mi dnes stane, že zahlédnu v televizi nějaký dětský pořad, nebo zaslechnu kousek písničky pro děti, mám pocit, že se od mého dětství zas tak moc nezměnilo. Hudební produkce pro děti má tyto základní rysy: Primitivní text bez obsahu, zato s refrénem, který vás bude pronásledovat několik dní. Jednoduchá melodie, kterou obstarává syntetizátor. Interpreti jsou oblečeni jako děti - pokud zpívá muž, má lacláče, pokud žena, má dětské šatičky velikosti XL a na hlavě mašli. V případě skupiny Maxim turbulenc, která je, kdoví proč, na dětských akcích velmi oblíbená, vypadají interpreti jako mimořádně ošklivé, přerostlé děti, stravující se od kolébky v řetězcích rychlého občerstvení. Já naštěstí neměla nikdy možnost slyšet více, než pár tónů (které mi pro představu stačily), ale očití svědkové hovoří jasně: Maxim turbulenc je možno zaslechnout ve školkách, na Mikulášských besídkách, ba i na vítání občánků.
Světlou vyjímku v dětské tvorbě tvoří Uhlíř se Svěrákem a Petr Skoumal. Pokud připustíme, že existují příležitosti, při kterých má zaznít vyloženě dětská hudba, myslím, že při poslechu tvorby těchto autorů nemusí zelenat hrůzou ani dospělý.
„No jo,“ namítnete možná, „ale dětem se přece Dáda, Maxim turbulenc a podobné věci líbí, tancujou na to, tak proč jim to nedopřát?“ Tenhle argument ale neobstojí. Dětem by se totiž líbilo třeba i zapalovat stoh, nebo jíst lepidlo, a stejně jim to my, dospělí, nedopřejeme. Protože nám prostě záleží na jejich vývoji. Moje skoro čtyřleté dítě mě nedávno velmi překvapilo, když si oblíbilo kapelu DG 307, jejíž tvorba není ani veselá, ani melodická a texty rozhodně nepatří k těm na první poslech srozumitelným. Vkus dítěte formují hlavně rodiče a ostatní dospělí tím, jak se sami chovají, jak s ním mluví, co mu čtou a podobně. A hudba je jenom další střípek v mozaice výchovy. A myslím, že děti si rády zatančí i u hodnotnějších kousků klasické a populární hudby a jejich mozky nepochybně zvládnou vstřebat i složitější texty, než je například: Čoko čoko ham ham , čoko čoko mňam mňam, milujeme jenom čokoládu, čoko čoko klap klap, nebuď přece srab srab , dej si taky s námi čokoládu!“
Tohle si, Dádo, děti opravdu nezaslouží!
