Studenti v tom jedou s námi

V rámci projektu „Jedeme v tom s vámi“ o.s. Asistence jsem se zúčastnil prezentací studentů na katedře speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě UK, kteří si vyzkoušeli jízdu městem na vozíku. Byť se na vozíku pohybuji celý život, tak mne postřehy studentů přece jen překvapily.

Účastníci projektu Jedeme v tom s vámi se vydávají na svou obvyklou trasu městskou hromadnou dopravou po Praze. Pro tento den ale na vozíku a za doprovodu asistenta. Studenti speciální pedagogiky vytvořili 36 skupinek po třech, v nichž si každý vyzkoušel jak jízdu na vozíku tak práci osobního asistenta, třetí do party pak dělal fotografa a dokumentaristu.

Při poslechu jsem především zjistil, že má dlouholetá sedící praxe mě již v mnoha směrech otupila. S některými problémy, na něž studenti narazili, jsem se již tak sžil, že už je ani nevnímám. Jako každodenní uživatel pražské MHD například vím, kde mám ve stanicích metra hledat výtah či bezbariérový vstup. A ouha. Takových nepřehledných stanic je v Praze víc než dost. Několik let jsem strávil v Jedličkově ústavu, takže bezbariérový vstup na metro Vyšehrad najdu i poslepu, leč pro lidi neznalé to může být velký problém. Jdete-li kolem Kongresového centra, narazíte pouze na schody a naváděcí cedule nikde. Dostat se od tramvaje na Nádraží Holešovice k výtahu se rovná přespolnímu běhu a to vás ještě stihne zmást velká cedule se znakem vozíčkáře, jež vás přivede k nákladnímu výtahu, do nějž se bez doprovodu oprávněné osoby nedostanete.

Velice zajímavé byly postřehy týkající se komunikace. Usednutím na vozík se vaše hlava ocitne zhruba u břicha stojícího člověka. Při komunikaci na sebe většinou dva lidé koukají, takže je přirozené, že pokud asistent veze vozík a vedle něj jde ještě jeden doprovod, odehrává se rozhovor ve vyšších patrech. Člověk sedící se tak ocitá najednou poněkud mimo dialog. Já si tuto skutečnost většinou uvědomuji, když najíždím do plného metra s výkřiky „s dovolením!“. Dav však svorně stojí a nereflektuje. Rozestoupí se až při výkřiku doprovodu, jenž se ozve na jejich úrovni. Dlouho jsem přemýšlel, zda tento fakt nesvědčí něco o naší společnosti. Jsme tak neteční vůči svému okolí?

Výškový rozdíl byl zmiňován ještě v momentu nakupování. Při sezení na vozíku máte v obchodech krásný přehled o zboží umístěném v dolních regálech. Obuvnický průmysl má člověk na vozíku v malíku. Paradoxní je, že boty zrovna nejsou nejpotřebnější věc, jež vozíčkář často nakupuje. Z vlastní zkušenosti musím říci, že jsem jich během života zrovna moc neprochodil. Jedna studentka si chtěla například vyzkoušet oblečení na badminton a kromě toho, že z vozíku na ně neviděla, se ve finále ani nedostala pořádně do kabinky. Můj, pro tu chvíli, kolega Radek Musílek tento problém vtipně glosoval slovy: „on na vozíku se badminton stejně hraje blbě“.

Co mě vůbec nepřekvapilo, byl problém studentů s návštěvou kina. Jste-li na vozíku a chcete-li navštívit nějaké multikino, máte jeden zásadní problém. Až na několik málo výjimek totiž sedíte v první řadě hned před plátnem a to není úplně nejpříjemnější pro vychutnání filmu. To co na tom nechápu je, že platíte stejné vstupné jako ostatní, kteří si bez omezení mohou film vychutnat z horní řady. Pokud pak máte silného asistenta, který je ochoten vás vytáhnout o nějakou tu řadu výše, narazíte na personál kina, který vám na místo pomoci vysvětluje, že nejednáte dobře, protože porušujete protipožární opatření. Zůstanete tedy v první řadě a hned po představení jedete na masáž krční páteře z toho, jak u cizojazyčných filmů máte před očima půlmetrové titulky a při čtení si můžete hlavu ukroutit jako při tenisu.

Jsem rád, že se studenti zúčastnili tohoto zážitkového projektu. V jejich budoucím povolání speciálních pedagogů jim to bude jistě velmi prospěšné. Na vlastní kůži si vyzkoušeli, jaké to je pohybovat se na vozíku a osobnostně i profesionálně je to posune dál. Více informací o projektu naleznete na stránkách www.asistence.org.