Lidí s postižením přibývá, jednat musíme hned

Poslední průzkum Českého statistického úřadu zaměřený na osoby s postižením hovoří zcela jednoznačně. Podíl lidí s postižením ve společnosti je již 13 %. Populace stárna a chceme-li to v budoucnu ustát, musíme začít jednat hned!

Ještě v roce 2013 statistici udávali, že podíl lidí s postižením je něco přes 10 procent. Podle posledního průzkumu, který poprvé probíhal šetřením v domácnostech, má zdravotní postižení již 1,15 milionu obyvatel (tedy 13 procent). Z toho 830 tisíc lidí má postižení pohybové a přes 100 tisíc lidí se neobejde bez asistence.

Jistě k tomu přispívá i stárnutí populace. Odhady říkají, že v roce 2060 bude v důchodu téměř třetina obyvatel. Jsme však připraveni těmto výzvám čelit? Budeme mít dostatečně širokou síť sociálních služeb? Bude vůbec naše prostředí dostatečně bezbariérové?

Rád bych následujících pár řádků věnoval právě tématu bezbariérovosti, kterým se zabývám už řadu let. Samozřejmě, mnoho věci se za posledních 20 let výrazně zlepšilo. Po městech jezdí bezbariérové autobusy a tramvaje, snížené obruby na přechodech už jsou téměř normou, nové budovy jsou ze zákona bezbariérové. Ve městech se situace značně vylepšila. Ale co jinde? Co malá města a vesnice? Co staré budovy úřadů? Co dopravní infrastruktura?

Česko nyní musí začít daleko svižněji odstraňovat bariéry z veřejného prostoru. Lidé s postižením z menších regionů se totiž zcela přirozeně snaží dostat do větších měst, kde mají zajištěné zdravotní a sociální služby, větší možnost společenského uplatnění, bezbariérovou dopravu atd. Na vesnici si člověk na vozíku často ani nezajde nakoupit. Nejezdí mu tam nízkopodlažní autobus do města. Sám pravidelně jezdím do malé obce na Šumavě a vidím, jak se senioři s pohybovým postižením stávají vězni vlastních domovů. Jak se o osmdesátiletou paní stará její pětaosmdesátiletý manžel, protože jednoduše nemají v okolí žádné služby. Dokonce nemají ani nikoho, kdo by jim poradil s kompenzačními pomůckami jako je vozík či zvedák. Sociální práce zde je na bodě nula. Tito lidé tam žijí celý život a rozhodně se jim nechce stěhovat do města.

Již před 12 lety podepsala ČR Úmluvu o právech lidí s postižením a myslím, že bychom ji měli začít brát konečně vážně. Úmluva mimo jiné říká, že si člověk s postižením má mít možnost svobodně zvolit místo svého bydliště. A stát je tu od toho, aby mu to umožnil. Jenže sám stát si neumí zamést před vlastním prahem. Mnohdy je až tristní přístupnost poboček Úřadu práce, který je pro člověka s postižením místem, kde si vyřizuje jednotlivé příspěvky a má to být pro něj místo první podpory. 

Stejně jako v Německu musíme umět zajistit bezbariérovou dopravu na autobusových linkách. Když ne hned, tak musíme mít plán, kdy to bude. Stát musí podporovat a tlačit na odstraňovaní bariér ve veřejném prostoru a službách. Udělali jsme jistě mnoho, ale musíme ještě přidat a zrychlit. Měli bychom více zpřístupňovat moderní technologie a podporovat jejich dostupnost pro běžného občana. Jednou budeme řešit mnohem palčivější otázky co se zajištění péče týká, tak alespoň v této oblasti bychom mohli mít fóra.

Ze současné vlády mám spíše pocit, že se snaží dělat opak. S velkými rozpaky sleduji výroky ministryně Schillerové. Místo toho, abychom se v této oblasti například snažili co nejvíce využít evropských fondů, snažíme zcela nelogicky tuto podporu příjemcům znepříjemňovat.