Paroubek urazil absolventy a studenty Jedličkova ústavu a hned 2x

Jiří Paroubek opět zaperlil. Tentokrát se 26.8. v pořadu České televize Studio 6 stali jeho terčem absolventi a studenti Jedličkova ústavu. Druhý den po dopisu ředitele Jedličkova ústavu Jana Pičmana se sice oficiálně omluvil, ale ani tento pokus se mu příliš nevydařil. Nazval studenty „pacienty“, kteří statečně perou se svou „chorobou“. Jsem rovněž absolventem Jedličkova ústavu, a tak cítím potřebu se proti těmto bonmotům, které jistě nejen mě velmi pobouřili, ohradit.

„Já si myslím, že on tam nevypadá, jako kdyby utekl z Jedličkova ústavu. Nebo myslíte, že ano?“ Takto Jiří Paroubek obhajoval plakáty ČSSD, když je moderátor uvedl jako příklad negativní kampaně. Zmíněné plakáty zobrazovaly před volbami do Evropského parlamentu Jana Zahradila a Mirka Topolánka se sloganem „Já jsem v pohodě, co vy?“

Celý život se potýkám s tím, že lidé žijí v bludu a představují si tuto instituci jako něco špatného. Když jsem opustil brány JÚ a šel na jinou školu či někde žádal o zaměstnání, měl jsem silný pocit, že na mě lidé koukají s despektem ve chvíli, kdy jsem řekl, že jsem absolventem JÚ. Přitom si stojím za tím, že mě Jedličkův ústav dobře připravil pro život a dostalo se mi zde dobrého vzdělání. Kdykoli jsem JÚ mohl opustit a jít na běžnou školu, ale opravdu jsem necítil tu potřebu. Brány JÚ byly vždy otevřené a já jimi mohl svobodně vcházet a odcházet, kdykoli se mi zachtělo. Strávil jsem v této instituci 14 let a za celou dobu mého studia zde jsem se nesetkal s jediným případem útěku.

Je velice smutné, když od vrcholného představitele naší politické scény, slyším výrok, který nás vrací o 20 let zpět. Naivně jsem si myslel, že v dnešní demokratické společnosti nemají již tyto výroky své místo. Z tohoto omylu mě vyvede jeden výrok, který vyřkne předseda strany, která si říká "Sociální" demokracie. Právě předsedovi této strany nejsem tento výrok ochoten odpustit, jelikož tato strana hlásá cosi o sociální spravedlnosti!

O jeho naprosté neinformovanosti a nekompetentnosti se k tomuto problému vůbec vyjadřovat, pak svědčí jeho omluva vydaná o den později jako odpověď na dopis pana ředitele JÚ Jana Pičmana. Pane Paroubku, my nejsme pacienti! Byli jsme a jsme studenti, kteří si pro své vzdělání vybrali Jedličkův ústav. Jsme pouze lidé, kteří mají nějaké postižení a potřebují ke svému studiu pomoc druhé osoby, kterou nám tato instituce vždy nabízela a my se tak mohli plně věnovat studiu. Rovněž netrpíme žádnými chorobami! I když je pravdou, že chřipku má občas každý, nás nevyjímaje.

Mnoho z nás vystudovalo vysoké školy a nejsme žádné stádo oveček, kteří potřebují soucit. Jsme občané této republiky, kteří jen potřebují v některých aspektech našeho života určitou pomoc a podporu. Je potřeba, aby naše společnost již opustila od vnímání JÚ a podobných institucí v pejorativním slova smyslu. Podobné výroky se velmi dotýkají mé lidské důstojnosti. Zrovna představitelé „Sociální“ demokracie by měli být v těchto směrech profesionálové a s problematikou velmi obeznámeni a jít ostatní společnosti příkladem. Jinak přídavné jméno „sociální“ působí spíše směšně. Je to stejné, jako kdyby člověk, který vůbec neumí malovat, o sobě tvrdil, že je malíř.