Helsinki vzorem přístupné MHD

V březnu loňského roku jsem se zúčastnil stáže ve Finsku v organizaci Kynnys, jež pomáhá osobám se zdravotním postižením při integraci do života. Jakožto vozíčkář jsem mohl pozorovat fungování jiné organizace a tamější možnosti dopravování prostředky MHD s těmi tuzemskými.

Musím konstatovat, že v tomto ohledu byl rozdíl markantní. Největší výhodou bylo kompletně bezbariérové metro. Pro mě bylo naprosto neuvěřitelné, že jsme mohli vystoupit na každé stanici a dokonce si vybrat, na které straně ulice vyjdeme na světlo světa. Stanice byly v mnoha případech zpřístupněny výtahem podél eskalátorů, jak je to v Praze například ve stanici Vltavská. Tento způsob dopravy jsem se svými asistenty využíval často a rád, jelikož to bylo nejpohodlnější.

Další variantou se staly nízkopodlažní spoje autobusů a tramvají. Autobusové spoje byly obsluhovány kompletně bezbariérovými vozy a tramvajové řekněme z 75%, což pohodlně obsloužilo všechny linky. Tramvajové ostrůvky byly rovněž přístupné, takže se člověk nemusel strachovat, zda v cílové stanici vystoupí. Jediným nešvarem, se kterým jsem se setkal, byla, stejně jako v Praze, neochota řidičů autobusů pomoci s vyklopením nájezdové plošiny a rovněž špatný technický stav těchto zařízení.

Paradoxem se může zdát, že při takto nádherně přístupné dopravě, byla tato místními lidmi pohybujícími se pomocí vozíku téměř nevyužívaná. Důvodem byl velice dobrý a propracovaný systém taxislužby. Většina vozů taxi byly dodávky se zdvižnými plošinami, což pro místní občany představuje nejpohodlnější způsob dopravy, takže MHD příliš nevyužívají a řidiči autobusů tak nejsou příliš zvyklí lidem pomáhat. Oproti Praze si vozíčkáři v Helsinkách za veřejnou dopravu platí jako každý jiný, což by bylo použitelné i v Praze, pokud by měli vozíčkáři stejné možnosti jako ostatní veřejnost.

Je to opravdu velký rozdíl v kvalitě života, pokud můžete vyjít z domu na ulici, nasednete do libovolného spoje, který vás přiveze na místo určení. V Praze tuto zkušenost nemám. Musím si předem pečlivě rozplánovat trasu a doufat, že vše pojede, jak má a nesetkám se s technickými problémy. Například pokud při mé cestě do zaměstnání nejede jeden výtah na mé trase, musím volit objížďku o hodinu delší. Strávím tak cestováním třeba i 4 hodiny denně, což je vlastně půl úvazku k navíc k běžné práci. Člověk s postižením pak hodně přemýšlí, zda je práce pro něj dostatečně motivujícím prvkem.