Ztráty a nálezy

Močil jsem na kraji dálnice a nic okolo mě v tu chvíli nezajímalo. Ani projíždějící auta, ani zvídavé pohledy řidičů a nechápavé pohledy jejich spolujezdkyň. Chvěly se mi ruce. Teprve když jsem si ulevil, procitl jsem a začal přemýšlet. Můj pohled na zmrzačené auto, které bezvládně spočinulo na ráfku upadnutého kola, mě přesvědčil o tom, že hned tak nikam nepojedu. Pomalu jsem začínal uvažovat, kam nejdřív zavolat, jak zajistit odtah. Co dělat 40km za Vídní, kde jsem tehdy definitivně ztratil pocit vlastní nezranitelnosti ...

... letošní rok nezačal nejlíp. Dvě bouračky, kdy jsem sice ani jednou nebyl viník, ale nakonec vždy byl ten, kdo vyřizováním ztrátil tuny času. Navíc se pokaždé dostavila vzpomínka na chvíle, prožité před lety za Vídní a divný pocit v žaludku, že něco podobného se může stát v podstatě v kterékoliv chvíli. Při každém incidentu se pak cítím stejně bezbranný jako tehdy. Týdny jezdím opatrně a řeším situace za všechny ostatní.

Na Nový rok vždy plánuji, jak udělat vše v novém roce jinak a lépe. Ve skutečnosti většina předsevzetí vezme za své už po prvních týdnech a nic moc se s tím nedá dělat. Ono sice platí, "jak na Nový rok, tak po celý rok". Jenže nestačí na Nový rok být hodný, cvičit, prožít krásné chvíle s milou osobou a příliš se nevěnovat práci. Tak jednoduše to nefunguje. Pokud byl uplynulý rok plný stresu, práce a nedostatku času na kohokoliv a cokoliv, včetně jakéhokoliv pohybu, tak je velmi nepravděpodobné, že se to po Novém roce, jak mávnutím kouzelného proutku, změní. Následuje pak ztráta iluzí, deprese a nechuť k čemukoliv.

Včerejší návštěva Stodolní mě opět přesvědčila, že tam už nemám, co dělat. Jsou podniky, kam se sice lidi chodí bavit, ale ve skutečnosti je to jedna velká seznamka. Těkající pohledy mladých slečen i dam, namistrovaní mladíci i zlatem obložení rádoby-podnikatelé, to je kolorit, kterého se buď můžu účastnit nebo se mu musím smát. Měl jsem pocit, že tam nepatřím tak moc, jako byste strčili slona do výběhu fretek. Tak jsem si dal na chuť jeden Guiness a vypadl spát. Někdy je fajn se bavit i pobavit, ale ztratil jsem nutnost tak činit za každou cenu a jsem rád, že jsem našel rovnováhu se takových kratochvílí neúčastnit.

Nějak mám pocit, že strárnu. Stárnu já i všichni okolo, jakoby nic nebylo jako dřív. Z kluků vyrůstají mladí muži, najednou si všímám šedivých vlasů na hlavě svých rodičů a ještě víc těch několika vlastních. Ale mnohem víc, než pocit vlastní, chřadnoucí tělesné schránky a občasné, ozývající se, zdravotní problémy, mi to dokazují právě vzpomínky na události, které se staly, které mi říkají, "tohle už jsi viděl", "tohle už jsi prožil". Jako by bylo čím dál, tím míň, událostí, které mohu prožít poprvé. Něco se stane a já si říkám "už zas".  Někdy jsou to varianty událostí, které už proběhly, někdy je to úplně totéž. Něco, co zapadlo v prohlubni vlastní paměti, se najednou vynoří. Dveře, otevřené do místnosti připomenou moment, kdy jsem viděl podobné dveře, stejně otevřené. V ten den zemřela moje babička. Fotka, kde někdo objímá mou milou, připomene stejnou fotku, s jinou milou. Normální věc, akce. Jenže jsem se až později dozvěděl, že jsem už v té době měl parohy velikosti radaru v Brdech.

Celý život ztrácíme pocit nezranitelnosti, iluze, lásku, zdraví. Výměnou nalézáme pocit zodpovědnosti, zkušenosti, nové lásky a moudrost. Já jsem po týdnech apatie opět našel chuť psát a to je fajn, protože život je nádherné žít a není špatné se o zážitky a názory podělit s ostatními. O vlastní ztráty a nálezy ...