Dnes uplyne 29 let od počátku Sametové revoluce, Přitom mám po probuzení pocit, jako bych se probudil jen v mírně upravené verzi roku 1989 před revolucí. Ve verzi jakéhosi „komunismu s lidskou tváří“.
Považte. Opět se řeší naše ovlivňování ze strany Ruska. Nejvyšším představitelem státu je bývalý reformní komunista. Premiérem je bývalý komunista a přinejmenším spolupracovník STB, tedy organizace, která před revolucí ničila život svým oponentům nebo je přinejmenším zatýkala a vyslýchala. Máme u moci vládu, která vládne s tichou podporou Komunistické strany. Jeden by si myslel, že stále ještě spím a sním, ale je to, bohužel, realita.
Média se v posledních dnech snaží pracovat s premiérovou účastí na kauze Čapí hnízdo a dokázat, že (se)lhal. Není mi to příliš příjemné, protože se do toho tahá rodina, nemocné děti a je to zbytečné, jelikož i bez celé kauzy je nad slunce jasnější, že se místo kroků vpřed náš stát ubírá směrem zpět do míst, odkud jsme se v roce 1989 se štěstím dostali.
Alarmující je fakt, že máme v čele státu demokraticky zvoleného člověka (což byli ovšem komunisté po roce 1946 taky), který si ohýbá ústavu dle svého aktuálního, mentálního rozpoložení. Dříve tedy z vlády odvolal pouze pana Sobotku a tvrdil, že vláda zůstává. Nyní neodvolá, „cinknutého“ premiéra, ba co víc, v případě jeho odvolání sněmovnou jej opět pověří sestavením vlády. Premiér samozřejmě nikdy sám od sebe neodstoupí. Bude vládnout, ať se nám to líbí nebo ne.
Máme zde tedy zcela zjevnou snahu o kumulaci moci v rukách několika málo jedinců, kteří hrají hru "já na bráchu, brácha na mě" a to je závažné a velmi nebezpečné. Při jakýchkoliv odkazech na špatnost takového počínání se totiž oba hlavní protagonisté, stejně jako jejich příznivci, zaklínají nepatrnou nadpoloviční většinou přízně voličů.
Ale o jaké nadpoloviční většině je zde řeč? Vláda je menšinová, jistou nadpoloviční většinu nemá. U moci ji drží holport s již zmíněnými komunisty, kteří od roku 1989 dělají vše proto, aby přežili porevoluční koma a je jen naší chybou, že se jim to daří. Dávno měli být jako strana zakázaní. Pokud nejsou k mání, pak se vláda opírá o ultrapopulisty ze Strany tzv. přímé demokracie, což v překladu znamená přímo se nechat voperovat jako gubernie zpět do sféry Ruska a o demokracii přijít.
Jistě, v případě volby hlavy státu se jednalo o nadpoloviční vítězství, ale troufám si napsat, že nikdo, alespoň minimálně políbený sportem, by si v případě vítězství něco málo nad 50% netroufal hlasitě vykřikovat cosi o jasném vítězství. Je to spíš tak, jako byste v hokeji hráli nerozhodně v normální hrací době a po prodloužení vyhráli na trestná střílení. Běžně se v takovém případě hovoří o trošce štěstí nebo větším nasazení. Podobné pokory se nám ovšem v politické realitě nedostává.
Celé mi to voní uzurpací moci za každou cenu. Moci, která nevede jen k maximalizaci zisků v rukou premiéra, jednoho z nejbohatších lidí v republice a jemu spřízněných duší. Ale k instalaci naší republiky zpět do zájmové sféry Ruska. Toho Ruska, ze kterého si nepamatuji, že by za posledních 29 let přišlo něco dobrého, s výjimkou ocenění našeho oblíbeného barda lesklou medailí. Jinak se Rusko prezentuje jen řinčením „plechových maringotek“ a válkami, z nichž obzvláště přepadení Gruzie před deseti lety v době trvání olympijských her v Pekingu, následné uchvácení Krymu a rozpoutání zbytečné války na Ukrajině patří k odporným zločinům.
Za to, kam jsme se za 29 let dostali, si můžeme sami. Pokud ani nyní v době oslav získání svobody neukážeme, ať již na demonstracích nebo osobními postoji a činy, že se současnou situací nesouhlasíme, jen těžko dokážeme do budoucna něco změnit. Přitom si myslím, že náš národ má na víc. Jak z hlediska směrování naší zahraniční politiky, tak z hlediska ústředních představitelů, kteří by nás měli vést a navenek reprezentovat. Zasloužili bychom si představitele, kteří by byli vzdělaní, ušlechtilí, s nadhledem a smyslem pro fair play. Což naši dva nejvyšší, současní představitelé jednoznačně nejsou.
