Transit ... "Luxusní?" ... "Nejluxusnější!"

Sprintoval jsem ulicí jak kousnutý do zadku. Letmo jsem se ohlédl. Byli tam. Bylo jich asi šedesát a všichni mě pronásledovali. Cítím ruce, který se mi sápou po batohu. Mlátím a kopu kolem sebe jak šílený. Jak to do hajzlu dělal ten Bruce Lee? Obrovitý a sádelnatý týpek se složil k zemi. Proskočil jsem stojící pick up skrz naskrz, přeskočil trafiku a upaloval jsem dál ... Všechno co musím vyřešit se mrská uvnitř batohu, který mám na zádech ... Ptáte se proč takhle vyšiluju? ... To se musíme vrátit několik týdnů nazpátek ... anebo víte co, vrátíme se ještě dál ...

.............................

Nejsem žádný knihomol. Když pominu Májovky, Foglara, literaturu faktu, válečné romány a trochu povinné školní literatury, zjišťuji, že jsem toho v životě moc nepřečetl. Navíc posledních deset let nemám čas na nic, co by přerostlo formát několika stránek A4 a nemělo něco společného s mou prací.

Proto, když jsem objevil blogy, byl jsem nadšený. Hle, konečně formát, který se dá přečíst za pár minut a mohu jej i při svém zaneprázdnění, sledovat. První blog, který jsem přečetl byl od Lucie Váchové. Kliknul jsem na článek v kulturní rubrice iDNES a pod ním byl odkaz na blogy, které Lucie píše. "Modelka a píše?", říkal jsem si a tak jsem pár jejích blogů se zájmem přečetl.

Velmi záhy jsem objevil blogy Rudolfa Havlíka. Kvalita jeho krátkých příběhů s jasnou dějovou linií a především zjevným lidským a filozofickým přesahem, čněla a dodnes ční nad kvalitou ostatních blogů stejně tak, jak čněly výkony bratří Pospíšilových v kolové nad výkony ostatních.

.............................

Jsem dobrý běžec. Tohle umím. Jsem zvědavý, jestli tam bude. Jestli se to povede stejně jako posledně. Stále se nervózně ohlížím. Získal jsem pár minut a tak volám Gvendolíně. "Neblázni, to bude dobrý, řekla mi svým sametovým hlasem. Hlavně to v pořádku doruč." Moc mě neuklidnila. Mám v ústech pot, ale běžím dál ...

.............................

Nikdo se příliš nepodivil, když Rudolf Havlík vyhrál titul bloggera roku 2008. Většinu svých textů z konce roku 2007 a z roku 2008 shromáždil v knize "Nikdo nechce čekat věčně", v dovedně složném "Best Of ..." z blogů, mapujícím jeho cesty do Indie, Číny a naše cesty do jeho myšlenek, osamění na cestách, fascinace exotikou a obav z létání.

Na počátku roku 2009 se na chvíli odmlčel a už, už se zdálo, že buď nestane tvůrčí krize nebo zvítězí kocovina z událostí, které provázely vydání knižní prvotiny. Nic z toho se naštěstí nestalo. V průběhu roku 2009 publikoval méně blogů, než dříve, ale zatímco kvantita klesala, kvalita jeho tvorby si čtenáře zachovala, což se potvrdilo obhájením titulu bloggera roku v polovině roku 2009.

.............................

"Hej" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, jak nejpomaleji jsem uměl. Nevšiml jsem si, že se jeden z pronásledovatelů tak rychle přiblížil. Mám mu dát hlavičku? Nebo kopnout do koulí? Zatínám z posledních sil svaly a utíkám, co to dá. Tohle dotáhnu až do konce ...

.............................

Je to deset týdnů, kdy těsně před koncem roku vyšla druhá Rudova kniha Transit. Přiznám se, že jsem v její vydání příliš nedoufal a o to víc mě překvapil její děj. Najednou jsem nechápal rok 2009 jako rok Rudova tápání, spíš transformaci z nadaného bloggera v nadaného spisovatele.

Tentokrát se nejedná "pouze" o výběr z blogů, ačkoliv hlavní děj knihy dovedně spojuje blogy, které Ruda během roku a částečně i dříve, publikoval. Opět je zachována tenká hrana, na které balancuje hlavní hrdina knihy mezi fascinující fabulací s akční zápletkou a skutečnými zážitky z Rudových cest. Opět se dovídáme hodně o hlavním hrdinovi a s ním i o autorovi a o nás samotných. O našem strachu z neznámých věcí, z obav na cestách, kde jsme permanentně "ztraceni v překladu" a říkáme si "je to zatraceně fajn", ale stojí nám to za to?

.............................

Doběhl jsem na místo, rozrazil dveře a všichni pronásledovatelé se navalili okamžitě za mnou dovnitř. Stojím a teče ze mě pot. S údivem zjišťuji, že už pronásledovale vůbec nezajímám. Nezajímám je ani já, ani batoh. Vždyť toho, co nesu je tady všude plno. Oddechl jsem si. Všichni míří ke stolu, kde sedí Rudolf Havlík. Autogramiáda za chvíli začíná. Vytahuji z batohu knihu Transit a čekám ve frontě na podpis. Strašne jsem se bál ...

PS: V textu byly použity některé věty doslovně převzaté z knihy TRANSIT. Pokud je všechny najdete, nedostanete sice žádnou cenu, ale můžete si být jisti, že jste s knihu řádně přečetli(y). Díky Rudovi za další čtenářský zážitek a jeho dvěma spolupracovnicím Evě (http://pallotto.blog.idnes.cz/) a Kláře (http://mandausova.blog.idnes.cz/) za to, že se dílo podařilo vydat. Mimochodem, holky, na straně 105 uprostřed je chybka, ale to je tak jediné, co mohu této knize vytknout ...