... "dobré ráno" ... "jak se vlastně jmenuješ?" ... "Nováková?" ... "ne, promiň, nerozesmálo mě Tvé jméno, jen snad" ... "ale no tak, je opravdu moc hezké, jen" ... "jsme spolu tři týdny a vlastně až teď se dovídám Tvé příjmení" ... "já jsem ..." ...
Sedím na firmě. Pod nohama mám nádherné panorama mého rodného města. Stmívá se, rozsvěcují se další a další světla v oknech. Prosklená, rohová kancelář je to nejlepší, co nám stěhování před rokem přineslo. Ani jsem ji neuměl úplně docenit, ale teď zde sedím, nohy vyložené na radiátoru a sleduji z výšky tep velkoměsta. Napravo se buduje nová Karolina, nalevo je Stodolní, ulice zábavy, hříchu, zklamání, snů i nadějí. Sám jako Spiderman, řešící na věži nad městem smysl svého poslání, jako Batman, ve své kanceláři zpytující své svědomí.
Nikdy mě nenapadlo, že takto skončím. Ne, že bych si ztěžoval. Nebývám osamělý. Mým věrným druhem jsou mé myšlenky, mým okolím auta jezdící pod nohama, jedno za druhým a světla všude kolem. Všude žijí lidé své životy a být zde na firmě je mnohem lepší, než být na cestách, kde to více nebo méně znám, ale přeci jen si připadám jako věčně ztracený v překladu.
Nemám mnoho času, většinou se věnuji své práci, ale dnes mám splněno a tak uvažuji, co s načatým večerem. Pan Holzman by měl ze mě radost. "Asi půjdu někam na pivo." Vážně uvažuji nad tím zda nevyhledat nějaký bordel, bar, restauraci, místo, kde se scházejí lidé, aby se pobavili. Okamžitě v myšlenkách zavrhuji první možnost. Asi budu mezi kamarády za vola, ale nikdy jsem tam nebyl a když už jsem nahlédl, nikdy jsem neviděl prostitutku, která by mě alespoň trochu zaujala. Dost na to, abych sám překročil tu mez dekadence, která mi už přijde mírně za hranou. Snědé, často baculaté, typy mě navíc neberou.
... "ano, ta noc byla opravdu moc hezká" ... "jsem rád, že se Ti to líbilo" ... "dáš si něco?" ... "vím, že salám po ránu nejíš, mám tady i nějaké jogurty" ... "nevím, příští týden jedu pryč, o víkendu už něco mám" ... "zavolám" ... "to víš, že zavolám a domluvíme se" ...
Bar je mnohem lepší volba. Když sedím na baru, tak teprve zjišťuji, že zdaleka nejsem tak sám. Jen ne všichni to chápou. Onehda jsem se málem rozkřikl na barmanku, když se mě, v dobré víře, ptala, proč jsem přišel sám. Měla tak o dvacet let méně, než já, krásná, jaká jen může dívka v jejím věku být a tak teď mírně lituji, že jsem se skoro rozkřikl ... "Protože chci být sám" ... "proč bych, sakra, nemohl jít do baru sám?" ... přitom asi chtěla jen prolomit ledy. Pokecat. Pracovala, sama, leštila skleničky, vitrínu lednice s nápoji. Docela nuda za barem. Nuda koukat mlčky na mě. Nuda koukat na páry, které se baví nebo koukají po jiných. Nuda koukat po větších společnostech, které se přišly bavit po práci. Jenže víte jak to je, nikdy se nebaví úplně všichni, ani v párech.
Proč jsem vlastně přišel sám? Protože ten večer nechci nikoho otravovat. Opíjet se s neúplně známými není v týdnu nejlepší nápad. Nejlepší kamarádi zrovna nemají čas. Zrovna dnes nechci mít pocit, že jsem nějakou ženu, známou, moc milou a třeba osamělou, vytáhl na drink za účelem pozdější společně strávené noci. Vždy si pak připadám jako děsný prevít. Jako bych to plánoval a přitom, někdy ani ne. A přítelkyně? Dobré ženy jsem od sebe, vzhledem k mému stylu života, odehnal. Vždy vím proč a nakonec je dobře, že to tak je. Zlé ženy buď včas odehnaly mě nebo jsem je nakonec prokoukl. Takže si dám ještě jeden drink a půjdu domů. Je čas si odpočinout.
... "víš, jak jsme teď chvíli jeli, něco se mi rozleželo v hlavě" ... "promiň, asi už se neozvu" ... "ne, všechno bylo v pohodě, nehledej problém v sobě" ... "mýlíš se, neplánoval jsem to" ... "omlouvám se, ale bude to tak nejlepší" ...
