T2 Trainspotting: Vyber si život!

Opravdu si můžeme vybrat život? Nebo si život vybírá nás a je nám předurčeno, jakou budeme mít práci, jakou kariéru, jakou rodinu a jak velkou budeme mít „tu zpropadenou“ televizi?

Původní „Trainspotting“ z roku 1996 byl tvrdou a syrovou sondou do života mladých lidí, balancujících na hraně zákona, na pokraji přežití. Anglický režisér Danny Boyle zachytil s nadhledem a značnou mírou vtipu drogový rauš ztracené generace způsobem, jaký byl do té doby nevídaný a zasloužil si za to přízeň kritiků a v očích diváků punc kultovního režiséra. Vstupenku do „velkého amerického“ filmu posléze proměnil v Oscara za „Milionáře z chatrče“. Navíc objevil jednoho z nejtalentovanějších herců současnosti Ewana McGregora.

Původně jsem nechápal, proč se Boyle odhodlal natočit „dvojku“? A aby toho nebylo málo, jako pokračování s původními hrdiny „po dvaceti letech“? Takové počiny většinou končí zbytečným papouškováním původních hlášek, přehršlí odkazů, trapnou nostalgií a vržením stínu na původní dílo. … Ovšem nic takového se naštěstí nestalo.

„Vyber si život“ bylo heslem britské protidrogové kampaně v devadesátých letech, kdy po letech rozvoje spadla najednou britská společnost a především mladí lidé, do letargie, mohutně podporované konzumací drog. Zároveň se tato „hláška“ stala mantrou původního „Trainspottingu“ a stala se základem scénáře pro „T2“. Jaký život si asi vybrali jeho hlavní protagonisté?

Renton (Ewan McGragor) se vrací z Amsterodamu do rodného Edinburghu. Příležitost mu dala šanci vyřešit jednou provždy drogovou závislost krádeží peněz svým kamarádům a permanentním útěkem. Nyní je zpět a kontaktuje Spuda (Ewen Bremner), kterého kdysi, jako jediného, nepodvedl. Tomu to ovšem nepomohlo a po dvaceti letech jede stále v heroinu. Simon „Sick Boy“ (Jonny Lee Miller), Rentonův nejlepší kámoš vede pochybnou, kompromitující praxi se svou přítelkyní Veronikou a zkrachovalou hospodu. To poslední, co by od něj mohl Renton čekat, je odpuštění. Setkání s Begbiem (Robert Carlyle), který je dosud ve vězení, by bylo pro Rentona smrtící.

Danny Boyle opět využil scénář Johna Hodge. Děj není nijak závratně komplikovaný, ale ve spojení s dynamickým střihem nenechá diváka ani na chvíli vydechnout. Příležitost, zrada a pomsta v něm hrají hlavní role na pozadí minulosti, kterou postavy žijí víc, než jsou si ochotné připustit. Život si totiž do jisté míry můžeme vybrat, ale zároveň je nám naservírován do té míry, jaký máme charakter a ten se, až na naprosté výjimky, nemění.

Oba tvůrci se vyrovnali brilantně s odkazy na původní Trainspotting. Nepředstavují tradiční „vatovou“ výplň „dvojek“, ale slouží novému ději. „Ty zpropadené“ velké televize jsou téměř všude. Stále se kradou, slouží k živobytí, z kamer se na ně promítá situace z barů. Fet je pořád opojnou příležitostí, jak se oprostit od reálií stále dynamičtějšího světa kolem čtveřice přátel. Turismus po vlastní minulosti říká mnohem víc o pohnutkách všech protagonistů, než výjevy ze současnosti.

Přesto patří k nejzajímavějším částem nového „Trainspottingu“ nové pasáže. Geniální jsou oba Rentonovy monology na téma obžaloby současného světa. Už si nevybíráme jen život, ale vybíráme si i Facebook a to, jestli budeme exhibovat před celým světem. Scéna s „magickým číslem“ 1690 je naprosto brilantní. Příběh je natolik komický, že místy sklouzává do vlastní parodie, aby vzápětí zamrazil černou tragikomičností a temnou ironií.

Celý tým filmařů odvedl vynikající práci. Danny Boyle opět kouzlí s halucinogenními obrazy. Nápad střídá nápad. Ewan McGregor odvádí skvělý, herecký výkon, ale celý film si tak trochu „krade“ pro sebe Ewen Bremner, který si svou rolí říká o Oscara. Soundtrack se sice nestane kultovní, ale sympaticky připomene Iggy Popa, Blondie, „Radio Ga Ga“ od Queen, stejně jako upravenou „Slow Slippy“ od Underworld.

Nepamatuji se, kdy mě naposledy tolik nadchl film, který je v podstatě pouze bilančním pokračováním. Možná je to proto, že jsem v posledních letech sám bilancoval. Třeba pod dojmy loňského vystoupení Underworld na Colours of Ostrava. Myslím, že si vlastně celý život "vybíráme život". Jakou budeme mít práci, jakou kariéru, jakou rodinu a jak velkou budeme mít „tu zpropadenou" televizi. Stejně, jako když se Danny Boyle rozhodl, že natočí tento báječný film.

Moje hodnocení: 90%