Syndrom vyhoření

... projevuje se občas v práci, ve vztazích, u mě se dostavil v případě publikační činnosti zde na blogu ... určitě nejsem první, ani poslední ...

... přesto bych se rád tímto omluvil všem, kteří v posledních týdnech čekali na mé nové příspěvky a nedočkali se ... nebo  nedočkaly se (abych byl politicky korektní). Ne, že bych se omlouvat musel, ale Vaše přízeň je opojná, nádherná, povzbuzující a tak člověk chtě, nechtě cítí jistou odpovědnost.

Zkrátka najednou mi nepřišly žádná témata dost silná, aby je komentoval. Sociální demokraté a komunisté stále stejně průhlední a trapní, než abych je pranýřoval. Téma radaru pomalu slábne, přímo úměrně nekonečné délce vyjednávání a nadcházejícímu střídání stráží v Bílém domě, po kterém bude nutnost našeho radaru výrazně přehodnocena. Oscara dostali Hansard s Irglovou, sice oprávněně, ale neprávem ...

Vztahům přechod ze zimního času na jarní taky příliš nepřidal. Ponuré, temné dny vedou k temným úvahám, samota tíží, přítomnost někoho, kdo je sice fajn, ale není tím pravým, často tíží ještě víc. Tíží následky, pocity, výčitky. Tak jsem se vrhl do práce, do pár předem prohraných dobrodružství, věnoval jsem se svým dvěma nejbližším a na blog nějak nezbyl čas a chuť ...

Ovšem nemělo by smysl psát tento kajícný příspěvek, kdybych v posledních dnech neucítil stříbrný vítr ... nenadechl se svěžího, jarního vzduchu a neucítíl na tváři hřejivý dotek Slunce a s ním opět tu nekonečnou touhu se svěřovat se svými pocity, názory, psát a psát a psát ...