Letadlo se lehce zahoupalo. Přivírám oči. Nevědět, že jsme ještě na letišti, myslel bych si, že jsme v oblacích a lehce s námi pohupuje turbulence. Nesnáším létání. Nedovedu si už bez něj cestování na delší vzdálenosti představit, ale nedovedu se rovněž zbavit lehké tísně, která se mě vždy chopí. Tah motorů mě lehce vmáčkne do sedadla. Startujeme. Pár vteřin a prudce nabíráme výšku. Zaklapne podvozek, cesta vzhůru je neodvratná a ponořit se do myšlenek je možnost, jak onu tíseň překonat ... alespoň na chvíli ...
Když jsem začínal bloggovat, neměl jsem víc, než chuť to zkusit. Inspirován lidmi, kteří to zkusili dřív, kteří mě fascinovali svou otevřeností, příběhy, kritikou věcí veřejných i pitváním věcí soukromých. Pak se k tomu přidala karma, občasný úspěch, častý pád. A najednou jsem nevěděl proč a jak psát. Hrát na úspěch, obnažovat své city, soukromí, kritizovat věci veřejné? Sbírat body nebo si jen tak psát? Úspěch člověku poplete hlavu. Každému, bez vyjímky. Když dnes při bližším zkoumání koukám na to, co jsou lidé ochotní napsat, aby zaujali, mnohdy se s tím nedovedu ztotožnit ...
Kolegu vedle na sedadle let evidentně zaujal. Fotí oblaka, jeho radost je i mojí radostí. Let je zapotřebí nějak přečkat a tak je lepší dělat cokoliv, než nic. Obsluha má smysl pro rituály a tak se rozváží jídlo, sbírají odpadky. Chvílemi si čtu, chvílemi pozoruji oblaka pod námi. Nádherná scenérie, připomínající nekonečné mořské plochy, zvlněné, neklidné, ozářené všudypřítomnými slunečními paprsky. Je tady "božský" klid, jelikož monotónní hluk motorů po čase přestáváte vnímat a v uších pod vlivem tlaku zalehne. Bzukot klimatizace mě uspává a tak opět zavírám oči a nořím se do myšlenek ...
Veřejným bloggem se blogger stává majetkem všech. Všech, kteří mu projevují úctu i všech, kteří se rozhodnou po něm anonymně plivnout. Vox populi, vox dei. Všech, kteří se rozhodnou si některý článek zkopírovat nebo jej vložit do diskuse. Vyhledal jsem si výskyt svého jména na Googleu a přišel jsem na to, že se můj blog s básněmi, které jsem napsal pod vlivem "jarní depky", dostal do výčtu článků o depresích. Zřejmě lekář léčí, ale básně uzdravují. Naopak jeden z mých prvních článků o Hansardovi s Irglovou zabloudil do diskuse, kde jej jeden čtenář použil jako argument proti nominaci na Oscara a druhý, který mě nepochybně vůbec nemá šanci znát, mu opáčil, "myslím, že se Ty i Potoczný mýlíte". Zvláštní, ale je třeba asi s tímto nechtěným přesahem blogů počítat. A nejsou samozřejmě jen negativní ohlasy. Moje recenze na novou desku Jaromíra Nohavici je uvedena na jeho domovské stránce mezi recenzemi a to je pro mě nesmírná čest. Neobyčejně si vážím kolegů bloggerů, kteří si můj blog zvolili mezi oblíbené i všech těch, kteří si k mému blogu dovedou najít cestu, ikdyž jde o článek soukromý. Všem patří můj dík ...
Nad hlavou se mi rozsvítil transparent, upozorňující na možnost blížících se turbulencí. Krev mi lehce zatuhla v žilách a mozek se mě snaží uklidnit, že letecká doprava je nejbezpečnějším druhem dopravy. Statisticky ano, jenže jakákoliv katastrofa má fatální následky. A může ji způsobit krátký šroubek, lidské zaváhání, únava materiálu, selhání systémů. Jsou zdvojené, ztrojené, přesto to není dost. Nedovedeme často ovládnout sami sebe, vlastní pocity, city, emoce. Ale ovládli jsme souše, oceány i vzduch. V tom jsme dobří. Krotíme živly a snažíme se tak trochu přírodním "Bohům" fušovat do řemesla. Než nám občas připomenou, jak krátkozraké je naše snažení. A já jen doufám, aby to nebylo dnes, jelikož v autě mám šest airbagů, ale tohle letadlo nemá ani jeden, žádný megapadák, žádnou megapodušku ...
Rozhodl jsem se osobní články uvádět už jen jako soukromé. Věřím, že si je najdou známí, přátelé, všichni, kteří si mé články zde na blogu oblíbili a najdou k nim cestu i bez publicity na stránkách blog.idnes.cz. Zkrátka Ti, kdo mě znají a mohou mi rozumět, ikdyž se mnou nemusí vždy souhlasit. Pokud mi nějaké téma bude stát za zveřejnění, rád jej zveřejním a dám se tak všanc stejně, jako když cestuji na palubě letadla a nechávám se unášet neviditelnými proudy ... ... ...
