Stál jsem tam snad půl hodiny, možná dýl. Po probdělé noci jsem nehnutě hleděl na řeku a sledoval pramínky, proplétající se mezi kameny. Cítil jsem její tep, poslouchal tiché šplouchání a obdivoval odvěký proud, jež nezadržitelně odtékal do dálky. Hlavou mi plavaly desítky myšlenek a jako rybář jsem z nich lovil ty, které by hovořily jen v můj prospěch a dovolily věřit, že to, co jsem právě prožil, kradmý, letmý polibek a dotek našich dlaní, je začátkem a nikoliv koncem všeho krásného ...
... je ráno. Nasedám do auta a přede mnou je další cesta. Staccatto dešťových kapek mě zneklidňuje. Velmi rád bych zrovna dneska dojel bez problémů a tak představa, že dostanu v dešti smyk a skončím rozmlácený ve škarpě, mi na čele přidělává vrásky. Více od doby, kdy jsem vytočil služební auto ve smyku ze silnice. Ještě, že jsem to přežil bez škrábnutí. "Pořád lepší, než letět", říkám si, ale tuším, že to dneska bude velká otrava. Silnice nestojí za nic, řada z nich je rozkopaná, budou se tvořit fronty. Snad všichni v dešti dojedou ...
... "Neverending story" mých služebních cest. Nekonečné stovky kilometrů. Hodiny za volantem. Hodiny vzpomínek, plánů do budoucna, ryzí přítomnosti. Omílám dokola tři témata, která k sobě neodmyslitelně patří. Práce, všudypřítomná a nikdy nepřestávající. Znova a znova analyzuji kam jedu, proč, s kým budu jednat, co budu přesně dělat. Opakuji si výsledky z minulého týdne a v hlavě dávám dohromady itinerář toho, co mě tento týden čeká a nemine. Zase budou jobovky, havárky, málokdy slova chvály. Potvrzování schůzek, pokyny kolegům a telekonference se zákazníky. Dokonce jsem uvažoval o koupi diktafonu, abych si cestou nejdůležitější myšlenky nějak uchoval. Já, robot ...
... silnice jsou jako vymetené. Snažím se dojet co nejdál, dokud se všichni nezačnou hrnout auty do práce. Dnešní místo určení: Berlín. Z rádia duní Fields of the Nephilim. Střídám jedno cédéčko za druhým, tím rychleji, čím rychleji mě zmáhá občasná únava. Vzpomínám na gympl. Objevovali jsme hudbu osmdesátých let a dodnes se mi tehdejší nástup nezávislé scény neomrzel. Na řadě jsou The Smiths a Sing me to sleep. Jen na chvíli, aby mě tempo skutečně neuspalo ...
... osmdesátá léta byla magická ... první lásky ... spousta dobré muziky ... mladistvé tápání ... už by mi to přišlo neskutečně dávno, kdyby teď do podobného období nedospěl i můj syn. Když jej sleduji, jako bych se díval do zrcadla. Vnímám jeho potěšení z čehokoliv nového, technických hraček i nečekaných setkání. Nerozvážnost, obavy, očekávání. Vidím, jak vše, co číní, je upřímné, plné přesvědčení. Žádné kompromisy ...
... po práci přicházejí myšlenky na mé nejbližší. Málokdy se jim ozývám. Kdybych měl z cest telefonovat vždy, když na ně myslím, tak by neodtrhli ucho od telefonu, jakkoliv tomu asi nevěří. Nechci je rušit, když jim z dálky stejně nemohu pomoct. Většinu času tráví beze mě a pokud se mnou, snažím se jim pomáhat, radit, učit je a hlavně se učit od nich. Mí rodiče, mí synové, rodina, nedovedu si představit, že bych je neměl. Tvoří kruh, ve kterém je mi vždycky dobře a žádný problém není dost velký na to, aby se ten kruh narušil. Oáza klidu, porozumění a pohody ...
... cesta ubíhá jak voda, jako uplynuly všechny mé krátkodobé vztahy. Asi jsem v životě měl poznat pár potvor, aby mi ukázaly, že bestie není nadarmo ženského rodu a měl bych si o to víc vážit hodných holek. Těm, které byly hodné a dobré, se cestou v duchu omlouvám. Vím, že to nemohlo vyjít a přesto mám někdy pocit, že jsem jim ublížil, ačkoliv nesmírně nerad. To co prožívám teď je romantické a vzrušující zároveň. Úsměv na tváři mi vyluzuje každá vzpomínka na chvíle, které spolu trávíme. Vzpomínám na to, jak jsme si spolu povídali těsně před tím, než jsem vyjel. Na pevné spojení našich dlaní. Na to, jak se nemohly od sebe odlepit, protože je propletené prsty držely u sebe. Na to, jak mi tluče srdce, kdykoliv JI vidím nebo si na NI vzpomenu. Jako teď ...
... jsem na místě. Nebe nad Berlínem je dnes klidné, bez mráčku. Už vím, že výhled z kanceláře zaclonily vzrostlé stromy a tak žádná letadla přistávat neuvidím. Jen postávat temné postavy. Zůstanou jako tiché memento, abych nic nezvoral, protože to nejdůležitější letadlo mého života přistálo den před koncertem Colours of Ostrava. Proletělo bouří a já si uvědomil, že v životě není důležité jenom to, kam člověk směřuje nebo jen to, jakým způsobem, ale rovněž s kým. Dlouho jsem tu rovnováhu hledal a dnes věřím, že to mělo smysl. Vystupuji z auta, rozvážně a zvolna, našlapuji lehce. Vědom si toho, že každý krok není jenom krokem mým a nic není tak jednoduché, jako zničit něčí sen. Od toho rána, kdy jsem své myšlenky lovil v řece nadějí, už nejsem sám a nikdy za to nepřestanu být životu vděčný ...
PS: Omlouvám se, že jsem ten text předělal, ale nebylo to úplně ono, tak pokud se bude repete líbit víc, budu rád. r0p0.
