Na Svěráky se do kina chodí, nad jejich filmy se jásá, případně obdivně pokyvuje hlavou. Ale upřímně! Zajímaly někoho osudy protagonistů „Obecné školy“ před příchodem Igora Hnízda?
Že se na Svěráky chodí do kina, nad jejich filmy se jásá a případně obdivně pokyvuje hlavou, platilo do roku 2007. Režisér Jan Svěrák zazářil jako supernova a získal ještě těsně před revolucí studentského Oscara za „Ropáky“. Posléze v devadesátých letech spojil síly se svým otcem, textařem, spisovatelem a scénáristou Zdeňkem Svěrákem, následně byl nominován na Oscara za „Obecnou školu“ a v roce 1996 obdržel Oscara za film „Kolja“. V roce 2001 natočil výborný válečný film „Tmavomodrý svět“ a v roce 2007 fenomenální sondu do srdce stárnoucího muže pod titulem „Vratné lahve“.
Po skvělém a v české, novodobé, porevoluční historii, dosud nezopakovaném Oscarovém úspěchu se mohl Jan Svěrák přesunout do Hollywoodu a zkusit štěstí na mezinárodním poli. Osobně si myslím, že to měl zkusit. Nikdo z českých režisérů, s výjimkou Miloše Formana, k tomu neměl větší dispozice. Nicméně Jan Svěrák se rozhodl zůstat doma a pokračovat ve společné tvorbě se svým otcem Zdeňkem. Úspěch a kvality „Tmavomodrého světa“ a „Vratných lahví“ by mohly svědčit o tom, že udělal dobře. V posledních deseti letech se ovšem trápí.
Tvorba Jana Svěráka začala skřípat, když se pustil do zvláštní, loutkové pohádky „Kuky se vrací“, ke které si sám napsal scénář. Zajímavý počin v duchu pohádek Hermíny Týrlové sice zaujal kritiky, ale diváky příliš nepobavil. Pohádka „Tři bratři“, ve které se vrátil ke spolupráci se svým otcem Zdeňkem Svěrákem, byla zvláštním slepencem tří pohádek a pravděpodobně tím naprosto nejhorším, co Jan Svěrák natočil. Po letech přešlapování se tak na letošní rok čekalo jako na rok znovuzrození jeho génia.
Ale ještě jednou! Zajímaly někoho osudy protagonistů „Obecné školy“ před příchodem Igora Hnízda? Není většího důkazu o marasmu současné české filmové tvorby, než, že se dva naši nejúspěšnější, porevoluční režiséři utápějí v prequelech ke svým nejlepším filmům. Zatímco Jan Hřebejk se zasekl v „Zahradnictví“, předcházejícímu jeho kultovním „Pelíškům“, Jan Svěrák si řekl, že by bylo báječné, kdyby osvětlil, co se dělo s protagonisty „Obecné školy“ za války. Možná by to i mohlo být zajímavé, kdyby ovšem nezničil film vlastním, naprosto nezajímavým scénářem, byť dle předlohy Zdeňka Svěráka.
Jestli lze označit nejnovější film Jana Svěráka „Po strništi bos“ nějakým přívlastkem, pak jej nejlépe vystihuje slovo „zbytečný“. Neurazí, neroztrpčí, ale ani extra nepobaví. Je sice laskavý, ale ničím nepřekvapí. Mladý Eda (Alois Grec) se s mámou (Tereza Voříšková) a se svým uvědomělým tátou (Ondřej Vetchý) musí odstěhovat na vesnici, kde žije s příbuznými (Petra Špalková a Hynek Čermák) a snaží se zapadnout mezi vesnické kluky. Příbuzní, v čele s dědou (Jan Tříska), jej straší zavrženým strýcem Vlkem (Oldřich Kaiser) a … to je vše.
Ve filmu se po celou dobu nic zásadního nestane. Výjimku tvoří představy malého Edy, které jsou sice zručně natočené, ale samoúčelné. Poklidnou hladinu příběhu nerozvlní ani finální tragédie, ani osudy venkovské party kluků. Herci nemají, co hrát. Ondřej Vetchý se udatně zhostil své role zahrát Zdeňka Svěráka, ale nic víc nepřidal. Jen v situaci, kdy s Edou řežou vánoční stromeček, exceluje. Tereza Voříšková hraje Libuši Šafránkovou a opět to není úplně zlé. Špatný je předpoklad, že noví herci zahrají důvěryhodně své nenapodobitelné originály.
Příbuzní, kteří občas hovoří nářečím a občas ne, nestojí za komentář. Žádného z kluků si na základě jejich výkonů nezapamatujete. Jan Tříska a Odřich Kaiser herecky vynikají, ale prostor, který se jim dostává, je nedostatečný. V příběhu, který nemá žádné špičky, ani pády, není divu, že se autor hudby Michal Novinski příliš neměl čeho chytit. Jen kameraman Vladimír Smutný kouzlí s kamerou a zasloužil by si nominaci na Českého lva.
Při konečném zúčtování se tak nabízí tři myšlenky. Jednak že bylo opravdu zbytečné, když se tvůrci povedeného „Masaryka“ báli letošních počinů Jana Hřebejka a Jana Svěráka natolik, že jej křečovitě prosadili do minulého roku. I v tomto roce by totiž byl zatím jednoznačně nejlepším filmem. Za druhé, že se Zdeněk Svěrák utápí v nostalgii a vlastní legendě, což je nesmírně smutné, protože je to náš historicky nejlepší tvůrce předloh filmů a scénárista. Za třetí, že se génius Jana Svěráka kamsi vytratil a není jisté, že se ještě někdy vrátí.
Moje hodnocení: 65%
