Omlouvám se, pane trenére Michale Bílku

Přiznám se bez mučení. Patřil jsem k těm, kteří nevěřili v postup našeho mužstva na Mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině a už vůbec ne v postup ze skupiny do čtvrtfinále. Důvodem byl nevalný vstup do kvalifikace, zarputilý antifotbal v zápase proti Španělsku, podpořený v dalších zápasech nevalnými výkony našich hráčů, hřešících na svou zašlou slávu, bez nějaké valné šance na obměnu celého týmu.

Kvalifikace je dlouhá, výkony se postupně zlepšovaly, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych hráčům a trenérovi věřil. Dílem za tím byla nedůvěra v zázračnou proměnu, kterou s mužstvem provedla účast hráčů z Viktorie Plzeň, stejně jako nedůvěra v kvality trenéra Michala Bílka. Nedůvěra naprosto neopodstatněná. Dnes se za to sám stydím a stydím se i za velkou většinu rádoby fanoušků, jak těch, kteří přímo na konci zápasu s Ruskem volali na stadionu po výměně trenéra, stejně jako za ty, kteří přispívají do diskusí a neustále plivou na náš tým, přestože ten nedokázal nemožné, pouze zúročil, co Michal Bílek týmu naordinoval a jak jej dal dohromady.

Je zvláštní, jak je český fanoušek nevděčný. Co by si přál? Mistrovský titul? Medaili? Skvělý fotbal? Dámy a pánové nežijeme ve Španělsku, Francii, Německu, Anglii, Itálii, ani v Polsku. To vše jsou fotbalové země, kde se chodí na fotbal. U nás se fotbal s průměrnou návštěvností na ligový zápas 4 - 5 tisíc lidí pere o postavení sportu číslo 1 s hokejem. Ano, v hokeji máme v posledních letech řadu úspěchů, ovšem to je sport, který hraje na špičkové úrovni několik zemí na světě. Ve fotbale dnes může v podstatě každý porazit každého. Žijeme v zemi, kde jsou stále nejlepšími fanoušky raubíři, kteří jsou trpěni, přestože dělají často před zápasy i na zápasech "bordel", protože co naplat, především oni zajišťují na ligových zápasech fotbalovou atmosféru. Žijeme v zemi, kde každý "rozumí fotbalu", mudruje, přestože nám všeobecně rostou pupky, ale místo toho, jít si začutat, navštěvujeme posilovny nebo hospody, kde hrajeme maximálně tak "slovní fotbal". Žijeme v zemi, kde na rozdíl od hokeje, je úroveň televizních komentátorů tak mizerná, že lidé, jako Bosák, dělají maximum proto, aby fotbal divákovi za každou cenu znechutili, protože jsou mdlí a vždy hledají na zápase, trenérech a hráčích především negativa.

Líbí se mi úspěch, jakého naše fotbalová reprezentace dosáhla, protože postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy je obrovský úspěch, obzvláště po propadáku před čtyřmi lety, kdy jsme papírově měli mnohem zkušenější tým. Líbí se mi, že úspěchu reprezentace dosáhla i přes obrovskou nedůvěru fotbalové veřejnosti a chtěl bych za to celému týmu a panu trenérovi Michalu Bílkovi poděkovat. Je možné, že je za úspěchem nejspíš účast několika zkušených hráčů ze zahraničních špičkových klubů, jako je Rosický, Čech nebo Plašil, případně účast bývalých, či současných hráčů Viktorie Plzeň (světe div, se ale právě Michal Bílek Plzeň trénoval krátce předtím, než ji převzal Pavel Vrba), stejně jako Milana Baroše, který na rozdíl od naší veřejnosti, je stále například polskými komentátory nazýván s velkou úctou "českým snajprem". Ve fotbalových zemích se totiž úspěch nezapomíná a na osobnosti, ani fotbalové, není zvykem plivat. Pravým společným jmenovatelem úspěchu je ovšem týmový výkon a duch, který byl včera patrný ještě více, než v dřívějších zápasech a který trenér dokázal týmu naordinovat a udržet jej správnou motivací.

Omlouvám se, pane trenére Michale Bílku a pevně věřím, že se Vám osobní poděkování ozve i z tribun v Polsku, ať již čtvrtfinále dopadne jakkoliv.