Nikdo by nemusel v naší republice strašit komunismem, kdyby zmizel v propadlišti dějin jako fašismus a vynořoval se pouze občas v podobě malých bojůvek, které drží policie na uzdě, protože jsou protizákonné a tudíž pod tvrdou kontrolou. Jenže komunismus nezmizel ...
Je přítomen v parlamentu v podobě KSČM, ve výkonných funkcích komunistů na radnicích, projevuje se v některých výrocích politických špiček ČSSD, dle kterých si na komunisty máme zvyknout a co je nejhorší, usídlil se v hlavách nastupující mladé generace, která jej nikdy nezažila. Jinak si nedovedu vysvětlit blog Karla Goldmanna http://goldmann.blog.idnes.cz/c/79829/Lyncujte-je-Skrtte-je-Veste-je-Zabte-je-Nejsme-jako-oni.html.
Dosud jsem na žádný jiný blog otevřeně, svým blogem, nereagoval, ale míra arogance, se kterou autor "přesvědčivě" argumentuje a se kterou nazval všechny, kteří dodnes upozorňují na nebezpečí komunismu, "ideologicky žvatlajícími antikomunisty", mě k tomu přiměla.
Nelze se divit způsobu jeho argumentace, založené na jediné, tj. vlastní, pravdě. Patří k mládí, stejně jako levicové smýšlení, které z nedostatku zkušeností velí mít soucit s protivníky, povznášet se nad chyby ostatních a blahosklonně je přehlížet. Z toho pohledu se mi zdá jeho blog lidský, nic proti tomu. Vždyť všichni bychom měli mít stejnou šanci, tak proč ji odpírat komunistovi, který souhrou dějinných událostí dostal možnost být premiérem v naší zemi?
Problém je, že být lidský by nemělo znamenat přehlížet viny viníků. Nemělo by bránit vinu trestat a bránit se návratu lidí s poskvrněnou minulostí do nejvyšší politiky. Designovaný premiér Jan Fischer byl devět let členem komunistické strany, která i v osmdesátých letech byla pod rouškou "pěrestrojky" stejnou stranou, která vždy potlačovala lidská práva ve jménu třídního boje, kterého se "na oko" vzdala až po roce 89. Tedy ve stejném roce, kdy pan Fischer "převlékl kabát" a vystoupil ze strany, pravděpodobně v důsledku revoluce, kdy už se mu členství příliš "nehodilo do krámu".
Kdo si pamatuje agitky typu "Kdo je Václav Havel", "pravdivé" vyobrazení lednového zásahu v roce 1989, kordony policajtů, které lemovaly náměstí v prvních dnech revoluce, kdy její krvavé potlačení viselo na vlásku, ten by asi těžko mohl tvrdit, že na konci osmdesátých let byl komunistický režim příliš odlišný od pravidel, na jejichž základě se rozvíjel v letech padesátých.
Jistě. Již neprobíhaly procesy s "nepřáteli strany". Uvolňovalo se napětí ve směru k "nenáviděným imperialistickým zemím", mimochodem těm, které jsou dnes našimi spojenci a kterým bude bývalý komunista Fischer chvíli předsedat v Evropské unii. Svoboda jednotlivců byla znásilňovaná, za účelem utopické myšlenky "rovnosti všech", ačkoliv bylo zřejmé, že někteří si mají být navěky rovni a privilegovaní rovnější. Jeden člověk byl štván proti druhému jenom proto, že ten druhý byl jiný. Lidé byli vydíráni, aby na sebe navzájem bonzovali, čemuž se nevyhnuly ani některé ikony dlouhodobého odporu proti režimu, protože celou společnost ovládal všudypřítomný strach.
Nemylme se, tu zvůli neprováděla u nás KSČ. To byla jen "ochranná známka" stanice na cestě vzhůru za kariérou. Hlavními aktéry byli komunisté a jejich nejbližší přisluhovači, tj. konkrétní lidé. Ti vytvářeli svou činností úchylné "pravidla hry" tehdejšího režimu, kterého byli nedílnou, byť často pasivní, součástí.
Karel Goldmann chtěl vzbudit dojem, že existovali "slušní" komunisté a že nelze paušalizovat. To by jistě nebylo správné. Dle mého názoru bylo zapotřebí komunisty z řad politických, policejních a armádních špiček po revoluci okamžitě soudit a odsoudit, jako nedávno paní Polednovou. Bohužel k tomu nedošlo a tak se mohli ti nejotrlejší, po jisté době vyčkávání, infiltrovat do ostatních stran nebo setrvat v reinkarnované KSČM. Předpokládám, že ti "slušní" považují samo své členství ve straně za dostatečné morální škobrtnutí k tomu, aby se již nikdy politicky neangažovali, protože si uvědomili svůj nepřímý podíl na zločinnosti bývalého totalitního zřízení.
Se zjednodušujícím pohledem, kterým srovnává dobu totality s dnešní dobou, kdy žijeme, dle jeho názoru, „v okovech konzumu", rovněž nemohu souhlasit a považuji to za značný výraz neúcty k lidem, kteří usilovali o pád komunismu a kteří na své úsilí doplatili. Netuším, co nazývá "dynamikou totality". Dle mého názoru totalita žádnou dynamiku neměla a proto taky do jisté míry vyhnila. Věřím, že pokud by měl tu možnost, asi by uznal, že sedět za nějaký antikomunistický výrok v base v Ruzyni nebo být vyhozen ze školy, je o poznání horší, než si v klidu napsat blog na kvalitním počítači, pak se projet novým vozem a nakonec se nacpat k večeři argentinským steakem.
Zřejmě by stačilo číst méně Marxe, Fromma a filozofů uplynulých století a přečíst si George Orwella nebo jen mít více úcty k současnosti a ptát se lidí z masa a kostí, emigrantů, disidentů, jaká byla doba minulá, kdy byl ve straně pan Jan Fischer, kterého se, v zájmu humanity, tak vehementně Karel Goldmann zastává.
Zjistil by, že se žádný hon na komunisty v dnešní době nekoná a jakékoliv výroky na adresu bývalých, či současných komunistů mají pouze charakter apelu ve smyslu "dejme si na ně velký pozor a nezapomínejme"! Z toho pohledu tvrdím, že Jan Fischer, se svou komunistickou minulostí, nemá ve vysoké politice, co dělat a pokud jsem proto "laciný, žvatlajicí antikomunista", tak ať ...
