Jaromír Nohavica a Janáčkovci rozezvučeli Gong

Kdyby mi někdo za totality ve druhé polovině osmdesátých let řekl, že bude Jaromír Nohavica jednou vystupovat společně s Janáčkovou filharmonií, asi bych jej považoval za blázna. Nicméně v květnu společně otevřeli nové multifunkční, společenské centrum Gong a v minulém týdnu se k tomuto projektu vrátili. Pravděpodobně proto, že původní koncert byl určen jen nemnoha vyvoleným, kteří se bezprostředně účastnili zrodu koncertního prostoru Gong z původního plynojemu a originální projekt si zasloužil pozornost více diváků. Na sérii plánovaných koncertů jich odhadem přišlo bezmála devět tisíc.

V těchto dnech, kdy si připomínáme výročí sametové revoluce, si pro samé stesky, co všechno je špatně, neuvědomujeme, jak moc nám tento dějinný zvrat dal. Proto bylo příjemné se na chvíli plně oddat fantastickému zážitku, který Jaromír Nohavica s "Janáčkovci" připravili a užít si to jednoznačně pozitivní "spojení nespojitelného". Vždyť kdo by předpokládal, že Nohavicův neškolený hlas a ryzí písničkářství bude s šedesátihlavým, profesionálním, koncertním "tělesem" fungovat, jako by snad jedno bez druhého nikdy neexistovalo.

Koncert odstartovala ve středu 14.11. instrumentální kompozice na téma písně "Ostravo, Ostravo", aby se po příchodu Jaromíra Nohavici za mohutného potlesku a vřavy změnila na "Těšínskou". Přiznám se, že jsem v tu chvíli nevěnoval pozornost v podstatě tradičnímu, mírně modifikovanému doprovodu, který vznikl ještě v době, kdy hrál Nohavica s Kapelou a kochal jsem se prostorem Gongu. Střechou, nasvícenou do podoby hvězdné oblohy. Všudypřítomným betonem a ocelovou konstrukcí, odkazující na průmyslový charakter Ostravy. Obrysy hudebníků Janáčkovy filharmonie, odrážejícími se v zadní konstrukci pódia.

Následovala "Bláznivá Markéta" ve formě decentního valčíku a to jsem si již začínal uvědomovat perfektní osvětlení, které dokonale korespondovalo s jednotlivými skladbami a fakt, že každá píseň, doprovázená filharmonií, bude nevšedním uměleckým zážitkem. Set uzavřela píseň z posledního alba "Tak mě tu máš", "Z minula do budoucna". Přiznám se, že jsem se na koncertě, který doprovázelo hrobové ticho, cítil poněkud nepatřičně, protože bývá zvykem s "Jarkem" od prvopočátku zpívat. Ovšem nikoliv v Gongu. Při každé písni bylo možné slyšet i dopad špendlíku na betonovou podlahu.

Nepatřičný pocit zcela zmizel v momentě, kdy bez doprovodu filharmonie, pouze s doprovodem kolegy a souputníka, polského akordeonisty Roberta Kuśmierskeho, spustil Jaromír Nohavica nejdříve na heligonku "Ostravo, Ostravo", aby pak ticho v Gongu glosoval a měl pravdu. Rozhodně se nekonala "žádná poklidná plavba vřesínským koupalištěm". S kytarou a Kuśmierskeho akordeonem rozjel "Já chci poezii", aby pokračoval písněmi "Podzemní prameny", "Peklo a ráj", až celý koncert definitivně otevřel chvilkou focení a slovy "tímto považuji koncert za považuji", čímž vtipně parafrázoval dávný přebrebt jakéhosi dávno zapomenutého moderátora.

Od této chvíle se střídaly pasáže, doprovázené Janáčkovou filharmonií a pasáže, na které jsme zvyklí z koncertů posledních let, tedy pouze s heligonkou nebo s kytarou, doprovázené akordeonem Roberta Kuśmierskeho. "Janáčkovci" okouzlili v písni "Ženy". "Petěrburg" umožnil připomenout si Sázavského a Vřešťálovy aranže. Autorem současných aranží a rozpisu pro celou filharmonii je dirigent Marko Ivanovič, který filharmonii v průběhu koncertu řídil.

Publikum pochopilo "Jarkův" záměr, přidávalo se a zpívalo především v pasážích s heligonkou ("Hlídač krav"), zatímco v komorních ("Zbloudilý koráb" pouze s Kuśmierskeho klavírem), či naopak filharmonicky pompézních písních ("Velká voda") hypnoticky mlčelo.

Jaromír Nohavica nás za občasného glosování přítomnosti "otce" plynojemu generálního ředitele Světlíka, upozornění na přítomnost svého táty, či tradičních dobových nebo aktuálních glos, provedl novým albem, dobami "Divného století" a "Mikymauzolea", ke kterým má nejnovější album "Tak mě tu máš" nejblíže a tu a tam neváhal sáhnout i do svého, nepřeberného zásobníku kupletů. V pravidelných intervalech se střídal doprovod pouhého akordeonu ("Kometa", "Přivozska puť", "Pane prezidente", "U nas na severu", "Minulost") a majestátního doprovodu Janáčkovy filharmonie ("Až to se mnu sekne", "Ještě mi scházíš", "Darmoděj").

Je těžké popsat každou z písní, doprovázených filharmonií jinak, než jako "událost". Doufám, že z koncertu vyjde CD nebo DVD, protože Nohavicovy písně nabraly v tomto podání dosud neslýchaný, nový rozměr. Vždy měly příběh, srdce, duši i pointu, ale nikdy si nehrály na víc, než na dovedně vymyšlené, folkové písničky. V podání filharmonie se staly vrcholným uměleckým zážitkem. Asi nejmarkantnější to bylo u písní "Fotbal" a "Muzeum", kdy v prvním případě si doprovod filharmonie nedovedl údajně představit ani sám Jaromír Nohavica, přesto báječně fungoval a vzbudil první "standing ovation" celého publika a ve druhém případě pak aranžmá, podobně jako u písně "Darmoděj" naopak všechny přikovalo k sedadlům.

Koncert zakončil "Anděl" z alba "Ikarus" a návštěvníky koncertu vynucené přídavky "Ostrava černá" s heligonkou a "Vlaštovko leť" s filharmonií. To se již tleskalo ve stoje po každé písni ...

Viděl jsem mnoho koncertů Jaromíra Nohavici. Každý z nich ve mně zanechal skvělý dojem, ale lhal bych, kdybych koncert s filharmonií neprohlásil dosud za nejlepší a nejzralejší. "Jarkovy" písně "přežily" po sólovém provedení, komorním provedení v doprovodu akordeonu nebo klavíru, doprovodu Kapely nebo Čechomoru i konfrontaci s klasickým, koncertním tělesem.

Jaromír Nohavica touto sérií koncertů definitivně dorostl z osamělého folkového barda a glosátora do nevšední osobnosti, nebojící se nalézat netradiční formy prezentace svých písní. Muzikanta nadprůměrné hudební i textařské kvality, neustálého uměleckého růstu a záruky, znamenající skvělý koncertní zážitek.