Je tomu 40 let. Všichni dnes vzpomínáme na historické události související s naší okupací. Ve valně většině i my, kteří jsme uvedenou dobu vůbec nezažili a tudíž nemáme, na co vzpomínat. Přesto si snažíme na osudové dny a následnou okupaci utříbit názor, pustit si Kryla, navršit trochu bahna na "nenáviděné" Rusy a snad i najít nějaká východiska do budoucna ...
Zřejmě půjdu proti proudu, ale myslím si, že není příliš důvodů nenávidět Rusy, ani jako jednotlivce, ani jako národ. Jednak se nejednalo o okupaci ze strany Sovětského svazu (kam patřili i Ukrajinci, Gruzínci, Litevci ...) a už vůbec ne Ruska, ale o akci, až na vyjímky, celého zbytku bývalého Komunistického bloku. Kdyby Kreml neměl jeho podporu a souhlas, nemohl by si podobné dobrodružství dovolit.
Jsme od pradávna Slované a tudíž jsme smýšlením, jednáním i kulturou mnohem bližší Slovákům, Polákům, ale ano i "nenáviděným" "Rusákům", než například Němcům, Rakušanům nebo Maďarům. Kdo kdy v Rusku byl, ten si to velice rychle uvědomí, protože oni se k nám chovali a chovají mnohem vřeleji, než bychom si, za některé protiruské tendence a nálady, sami zasloužili. Proto taky řada z nich vnímala a dodnes vnímá okupaci jako bratrskou pomoc a všichni bláhově věřili, že jedou do války s imperialismem, která se žádná, naštěstí, nekonala. Ale nekonala se mimo jiné proto, že byl udržován po dlouhá následná léta mezi mocnostmi status quo, jelikož na radikální změnu tehdy ještě, bohužel, nedozrál čas. Mír, mimo jiné, za cenu "spřátelených" vojsk u nás a chřestění zbraněmi na obou stranách (všichni, kdo se dnes bojí, že na nás namíří Rusové rakety, nechť si, prosím, uvědomí, že na nás řadu let mířily z Německa "spřátelené?" americké Pershingy. Zapomněli jsme, viďte? Ale i to už je historie, naštěstí).
Za 21. srpen mohou komunisté a to jak Ti z tzv. "lidskou" tváří, kteří si neuvědomili, že dráždit hada, bosou nohou ("lidskou tváří"), je utopie a "pražské jaro" proto taky jako každá utopie, mělo krásné, leč krátké trvání, tak především Ti, kterým stálo za to se spolčit s kýmkoliv a nejblíže jim byli samozřejmě soudruzi z východu, jen aby si zachovali svoji vedoucí úlohu, výhody a nadřazenost. Stále jsou mezi námi. Po revoluci nejen, že nebyli potrestáni za genocidu vůči celému národu jak v padesátých, tak v sedmdesátých letech, ale dosud je jim zcela beztrestně povoleno sedět v našem parlamentu a být jazýčkem na vahách, který často hrozí se přidat k nesvéprávným, despotickým silám v naší zemi, které by, stejně, jako v minulosti, se neváhaly spojit třeba s Marťany, jen aby získaly nebo si zachovaly své výhody.
Chceme-li nalézt východiska z 21. srpna, nehledejme oporu v NATO, Evropské unii, nenávisti k Rusům nebo v ameriském radaru na našem území. Nebo alespoň ne jen. Pokusme se sami a včas vykořenit z rozhodovacích pravomocí v naší zemi komunisty a všechny ostatní, kterým bylo vždy bližší ustrašené jednání a vlezdoprdelolezectví, za účelem získání vlastních, pochybných, výhod a zaprodání vlastního národa.
