Jelikož jsme národ barbarský, kterýžto roční dávku kultury vyčerpá u televize, či upocenou návštěvou kina, po které zbude břicho plné popcornu a pocit, že „stejně to byla hovadina“, rozhodl jsem se popsat můj osobní zážitek z návštěvy představení "Sluha dvou pánů", protože, vězte, zajet do Prahy do divadla není „zas tak blby napad“.
Dlužno dodat, že my Ostravaci jezdíme do Prahy za lecčím. Za prací, za holkama, za sportem, pokud se na některém z mnoha hřišť vyskytne Baníček, případně do Prahy dobruslí Jarda Jágr. Někteří tvrdí, že kulturu produkují naši „přední“ hudebníci a tak jezdí na muzikály, což mě nechává chladným, protože raději budu celou noc skládat uhlí, než bych poslouchal muzikál "složený" Michalem Davidem. Ovšem když přítelkyně navrhla, že „zajedeme na Donutila“, neodolal jsem a vyrazili jsme do Prahy.
Předně proto, že v současnosti nemáme mnoho herců, nadaných stejným uměním rozesmát, jakým vládne Miroslav Donutil. Generace Menšíků, Brodských, Sováků, Peterků a dalších je ta tam. A je to škoda. Miroslav Donutil je známý jak z televizních pořadů, tak z filmových hitů jako byly „Tankový prapor“, „Dědictví“ nebo „Pelíšky“. Je to vynikající vypravěč a právě „Sluha dvou pánů“, ve kterém je středobodem příběhu i veškerého dění na jevišti, mu dává možnost uplatnit veškerý komediální talent.
Hra měla premiéru 22. září 1994 a tudíž si není problém spočítat, že pokud zdraví hlavního představitele a neutuchající přízeň diváků, dovolí, dočká se komedie příští rok dvacátého výročí. Již nyní se řadí k inscenacím, které patří v našich divadlech k rekordmanům, co do počtu repríz. 500. repríza se konala 11. května 2012, a pokud byste měli náhodou obavy, že přijdete do kina a místo Miroslava Donutila bude někdo alternovat, buďte v klidu, jelikož Miroslav Donutil, stejně jako představitel hostinského Brighelly Jan Novotný, nevynechali ani jediné představení.
Národní divadlo patří k našim nejkrásnějším divadlům a od vchodu až po strop na vás dýchne historie. Historie národa, který se byl kdysi schopen složit na divadlo a věděl, že „sobě“, neznamená na svůj účet, ale pro potěchu „sobě“ i druhým. Je to paradox, který je v přímém protipólu k Donutilovu hrdinovi Truffaldinovi, který myslí na svůj prospěch vždy a všude, ovšem způsobem, který nepředstavuje jeho podnikatelský záměr, jak jsme si v současnosti zvykli u našich politiků, ale v situaci, kdy má jednu kapsu prázdnou, stejně jako břicho a druhou vysypanou.
Přesto je za svou vypočítavost, ale zároveň i krystalickou člověčinu, na konci hry odměněn, a to nikoliv jen hmotně. Důvodem je, že za zdánlivou maskou vlastního prospěchu se skrývá dobrá duše, která dílem náhodou, dílem vlastní upřímností, dopřeje shledání dvěma milujícím se srdcím, neohroženému Florindovi (Jan Bidlas) a půvabné Beatrice (Antonie Talacková).
Scéna Ivo Žídka je nesmírně úsporná a vystačí s náznakem ulice a dvěma protilehlými domy, ve kterých je rušno, kterak se Truffaldino snaží, v duchu režie Ivana Rajmonta, sloužit oddaně oběma svým pánům. Přiznám se, že mě příliš nenadchla hudba Mikiho Jelínka, ale možná proto, že jsem z kina zvyklý na mnohem dominantnější hudbu, která je součástí děje, zatímco zde slouží jen coby lehký podkres pro některé scény, případně je odděluje.
Autorem komedie je Carlo Goldoni, který napsal více než 220 komedií. V jeho dílech jsou, stejně jako v Moliérových komediích, skryta hluboká pouta mezi světem divadla a realitou, která promítá i do dění na jevišti, jelikož v této hře divák není pouhým pozorovatelem, ale několikrát se k němu hlavní hrdina obrací s žádostí o posouzení, či rozhodnutí věcí příštích.
Goldoni je lidovým spisovatelem, píšícím v dialektu, takže si „nebere servítky“. Ačkoliv by zřejmě stačilo slepě odříkávat originální text a divák by se dobře bavil, jelikož se jedná sice o historickou komedii, ale nadmíru aktuální, herci si neodpustí odkazy na současné, či proběhnuvší události. Proto se „otřou“ o povodně a na ruce Truffaldina se objeví i ona pověstná jednička, tvořená prostředníčkem.
Když jsem vcházel do Národního divadla, netušil jsem, jak dobře se pobavím. Stejně jako jsem netušil, že mě budou v rozsahu jednoho měsíce čekat ještě další dvě zajímavá divadelní představení, o které se, doufám, budu moci s vámi podělit.
