Gotham city

Letadlo se klepe jako sulc. Už nemá smysl dívat se po vystrašených tvářích cestujících, strnulé tváři vedle sedícího kolegy a proklínat pilota. Vše je po dlouhé minuty neměnné. Jediné, co má smysl, je pevně se držet sedadla a věřit, že nějak doletíme. Proletíme bouřkou, za okny přestanou mlátit blesky, přestane pršet. Ten pocit mě ubíjí. Zůstala mi jen víra. Nemůžu dělat vůbec nic. Jak vteřiny ubíhají, osud se mi směje do tváře a naděje ubývá ...

... 

Dnešní den byl báječný. Jsem poprvé na Colours of Ostrava. Už jsem slyšel Dana Bártu, zmoknul na Lucii Bílé a teď stojím někde uprostřed davu, poslouchajícího Sinead O'Connor a nechám se unášet na vlnách jejich balad. Osiřel jsem a moje myšlenky bloudí v zakázaných zákoutích mozku. Mezi tisíci lidmi, kteří dnes přišli, zpívá Sinead jen pro mě. Vzpomínám na včerejší let, na dlouhé minuty strachu. Jak osvobozující je nyní stát bezstarostně na ploše před pódiem a oddávat se myšlenkám.

Je to dvacet let, co jsem ji poprvé slyšel a nyní si uvědomuji, že jsem ve stejné situaci, jako tehdy. I tehdy jsem byl plný očekávání, co osud přinese, připravený se s životem poprat, jen mnohem naivnější. Prvních deset let bylo hezkých, poněkud monotónních, po malých krůčcích jsem budoval rodinu, kariéru, získával zkušenosti. Druhých deset byla velká jízda plná objevů, po kterých jsem leckdy ani netoužil. Plná zvratů, které mě občas přikovaly k zemi, jindy neočekávaně vyzvedly do nadoblačných výšin. Dnes tu stojím, poslouchám, vím, že jsem leccos dokázal, ale i leccos zkazil.

...

Motory se perou o každý metr, o který zatvrzele posouvají letadlo k cíli. Napětí na palubě vrcholí. Snažím se být klidný, stále mám ještě čas přemýšlet. Ačkoliv tok myšlenek v hlavě připomíná rozbouřený vodopád, pokládám za pozitivní, že mám čas analyzovat situaci. Uvažuji, jak je asi Sinead, která letí s námi. Chvíli se v myšlenkách loučím s blízkými, chvíli doufám, chvíli zoufám. Doletíme. Kdyby tomu tak nemělo být, už by se něco stalo, něco zlomového. Vše podstatné se přeci děje v životě okamžitě, ve zlomcích vteřiny. Náhle se letadlo vzpíná jako kůň a v zápětí padá o deset metrů a začíná nekontrolovaně klesat ...

...

Mám pocit, že jsem za dvacet let nic neztratil, jen to jediné, pro lidský život nejpodstatnější. Uvědomil jsem si to v momentě, kdy jsem ji před nedávnem poprvé uviděl a pocítil, co už dlouho ne. Snad tehdy před dvaceti lety. Jak zvláštní, že jsou to zlomky sekundy, které mění náš život. Někdo, nám moc blízký, přijde a řekne, že jde náhle do nemocnice. Ve stotřicítce na dálnici se utrhne přední pneumatika. Přijde mail, který nás totálně rozhodí. Vstoupíme někam, kde jsme dosud nebyli a na první pohled se zamilujeme do někoho, koho jsme do té doby vůbec neznali. Ve chvilce, která není delší, než lusknutí prsty. Mžik.

Stojím, poslouchám a uvažuji, jestli je to dobře nebo špatně. Mám čas analyzovat, vím, co předcházelo, tuším, co by mohlo následovat. Cítím, že jsem nikdy nepoznal člověka, který by mi byl od první chvíle tolik blízký. Jako bych ji znal odjakživa. Cítím, že, je-li tomu tak, cokoliv řekne nebo v budoucnu udělá, moje přesvědčení posílí. Koncert pomalu končí, chtěl bych za ní jít, uvidět úsměv, který se jí bezděky mihne na tváři, když mě uvidí. Nejhezčí, jaký znám.

...

Na tvářích všech je vidět zjevnou úlevu. Konečně jsme přistáli. Sinead odbíhá a okamžitě si zapaluje cigaretu. Zbytek kapely se usmívá a volně žertuje. Asi všichni vypadáme jako šťastní blázni, jako ti co zbudou po boji. Ti, co přežili. Usmíváme se a vzpomínáme na chvíle v letadle. A budem vzpomínat i v dalších dnech. Vždy budeme vzpomínat ...

...

Být temným rytířem je fajn. Přesto ve mě sílí pocit, že nadešel čas jím nebýt. Už mi nikdy nebude o dvacet míň, ale stále mám dost času uvažovat, jak zhodnotit uplynulých dvacet let, jak nalézt rovnováhu mezi prvními a druhými deseti lety, které jsem od doby dospívání prožil. Jak naložit se svým životem. Stále dost času, než jednou někdo definitivně luskne prsty. Mžik.