Dublin

Šumí mi v hlavě a jsem trošku v limbu. Divný stav. Bývaly doby, kdy jsem se bujaře opíjel, kalil do rána s přáteli a teď to už nějak nejde. Nebo už to neumím. Nevím.

... včera mi zatelefonoval soused. Jestli nepůjdu "na kolínko". Už jsme spolu párkrát byli, tak jsem si říkal, proč ne? Trošku vyčistím hlavu, odreaguji se od každodenních problémů, co na tom?

Dnes na mě zazvonil v sedm čtyřicet pět večer v předem určenou dobu. Jak jsme si řekli, zašli jsme "na kolínko". Velká žranice velkého vepřového kolena, které ani ve dvojko nikdy společně nesníme, prokládaná několika pivy.

Soused, nazývejme ho třeba Michal, je báječný kluk. Asi si mohu dovolit ho nazývat "kluk", protože je věkově někde mezi mnou a mým starším synem. Je báječný. Začal pracovat jako finanční poradce a protože na to má talent a taky na sporty, dovede udělat lidem, svým přesvědčováním, "do hlavy tunel". Je ambiciozní, věří tomu, co dělá a dělá to důkladně. Já to sice moc nesnáším, ale v jeho podání jsou i ty "moudré" finanční receptury, jak vydělat balík, tak nějak snesitelnější.

A tak i v podobném duchu proběhlo "kolínko". Zatímco já jsem se snažil začít hovor na neutrální téma, on začal zhurta s financema, našima firemníma, mýma, aby mi vysvětlil, jak s nimi nejlépe naložit. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Za dlouhá léta svého života jsem se už naučil lidem odpouštět jejich profesionální deformace a tak jsem ho bedlivě poslouchal a občas přikývl, jako že daný finanční model by se nám hodil a musím promluvit se společníkem, zda-li to tak, jak on navrhoval, provedeme.

Asi by mi dělal do hlavy tunel celý večer, kdy by mě nenapadl spásný nápad, že půjdeme jinde, do jiného klubu. Od té doby události nabraly neštěstí jiný spád.

Sice již u "kolínka" jeho očím neunikla sličná barmanka, nicméně v Dublinu, což je vyhlášený bar na Stodolní ulici, kde se nejčastěji baví princezny, očekávající své prince a princové, kteří jsou většinou "na draka", našel dvojici svých známých a začal mě s nima seznamovat.

To by, samo o sobě, nebyl problém. Chtěl jsem se odreagovat a tak troška dámské společnosti nemohla uškodit. Jenže problém byl v tom, že jsou mladí takoví rozháraní. Dvojice, kterou přivedl Michal k našemu stolu, byla mladá, asi 25-ti letá ekonomka Jolana a mladší lékařka Hana, mající před sebou ještě jeden rok medicíny. Sice bylo jasné, že k nám jdou kvůli němu, protože Michal je dobře vypadající a vždy dobře oblečený mladý muž, ale musel jsem to být já, kdo je bavil, protože Michal, ve své mladistvé rozháranosti, začal posléze vyzvídat telefonní číslo po docela jiné slečně a od naší společnosti se na chvíli oddělil.

Asi bych se nad celou záležitostí vůbec nezamýšlel, kdybychom neodešli tančit do dalšího baru a tam by Michal nepokračoval ve své spanilé jízdě za obtěžováním všech jiných žen, mimo "naši" ekonomku. Přiznám se, že jsem to vůbec nechápal. Ta holka byla fajn a být mi "mínus deset", asi bych vážně uvažoval, že si o její telefonní číslo řeknu sám. Takto jsem jen při tanci zakroutil občas nechápavě hlavou a po čase se odebral pryč a nechal na pospas duo ekonomka - medička i Michala. Myslím, že si s nastálou situací určitě nějak poradil, ale jestli mu docvaklo, kterou, že holku má o číslo požádat, to netuším.

Sám jsem se odebral zpět do Dublinu. V době naší absence se tam snažili zřejmě uspořádat slet čarodějnic, protože na parketu, tedy resp. podél stolů, tančily přibližně padesátileté ženy, oblečené jako dvacítky a pár mužů se je snažilo, tancem, uspokojit. Přiznám se, že jsem mezi ně pasoval asi jako bílá vrána, protože ačkoliv jsem si u baru poručil Guinness, abych sám v myšlenkách zakončil docela povedený večer a sedl si tak, abych byl co nejméně viděn, všechny zraky starších dam směřovaly ke mně. Až se jedna z nich, asi pětapadesátiletá žena, zvící babičky ze stejnojmenného románu Boženy Němcové, rozhodla mě poplácat po bradě a dala mi znát svou nákonnost. Ačkoliv jsem nebyl příliš opilý, zvedl se mi mírně žaludek, absolvoval jsem ještě rozhovor s šedesátiletým Janem, který mi vysvětlil, že já jsem ve 39-ti vlastně starý, zatímco on je v šedesáti mladý a protože jsem mu to "upřímně" odkýval, tak jsme si potykali a on odcházel od mého stolu s přesvědčením, jací to jsou "ti mladí" vlastně "blbci".

Po chvíli jsem se zvedl i já a s myšlenkami na Michala, jací to jsou ti mladí vlastně blbci, když nechají ladem holku, jako je Jolana a věnují se nic nevědoucím a hůř vypadajícím "trubkám" okolo, jsem zamířil na taxík a posléze domů ...

Jsou dvě ráno a píšu svou reportáž. Jak vidíte. Opít se mi nepodařilo, ani "zresetovat" mozek. Naklepat písmenka mě baví, stejně tak, jako pozorovat lidi kolem mě a ne nadarmo můj kamarád Pavel praví, že už vlastní život nežiju, ale jen s nadhledem pozoruji vše kolem mě a procházím životy jiných. Nevím, jestli má pravdu, ale dnes večer se mi to, myslím, podařilo.