Filmové ceny jsou všude na světě bedlivě sledované diváky a proto i v naší zemi, kde se ročně točí okolo dvaceti až třiceti filmů takovou cenu máme. Jmenuje se Český lev a v uplynulém roce prodělala bouřlivý výkon, když se vzdal po dvaceti letech jejího pořádání její zakladatel Petr Wachler. Zatímco úroveň českých filmů všech kategorií dlouhodobě klesá, od v pořadí již jednadvacátého galavečera se mnohé očekávalo.
Loni bylo natočeno dvacet devět filmů, z toho pouze patnáct celovečerních. Kdybych měl posuzovat jejich úroveň, tak si dovolím tvrdit, že až na filmy „Hořící keř“, „Revival“ a dokumentární „Šmejdy“ se jednalo veskrze o filmy průměrné nebo hluboce podprůměrné. Udílet v takové konstelaci filmové ceny má smysl, dle mého názoru, pouze pokud se samotný pořad udílení cen podaří.
S novými producenty se vyhlašování cen přesunulo do rukou samotné České filmové a televizní akademie a do prostor Rudolfina. O hudební doprovod se postarala Česká filharmonie s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, což dohromady poskytlo předávání cen důstojnou kulisu. I fakt, že muži museli na večer obléknout smoking a ženy dlouhou večerní róbu, dodalo předávání cen příjemný lesk.
Večer moderoval Marek Eben s noblesou sobě vlastní. Nehýřil vtipem, ani se nesnažil strhávat pozornost na sebe, ale průběžně bavil filmaře v sále i diváky u televizorů způsobem, jaký očekávám od předávání tolik sledovaných cen. Na začátku upozornil na změnu samotné sošky a pak již jen bez zbytečných prodlení decentně moderoval předávání jedné ceny za druhou.
Cena za celoživotní přínos filmu: Vladimír Körner (scénárista a spisovatel)
Cena filmových fanoušků: Hořící keř
Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli: Jaroslava Pokorná (Hořící keř)
Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli: Jiří Lábus (Klauni)
Nejlepší zvuk: Petr Čechák a Marek Hart (Hořící keř)
Nejlepší střih: Pavel Hrdlička (Hořící keř)
Nejlepší masky: Zdeněk Klika (Hořící keř)
Nejlepší kostýmy: Katarína Hollá (Hořící keř)
Nejlepší scénografie: Milan Býček (Hořící keř)
Nejlepší hudba: Antoni Komasa-Lazarkiewicz (Hořící keř)
Nejlepší dokumentární film: Šmejdi (režie Sylvie Dymáková, produkce Hana Třeštíková)
Nejlepší kamera: Martin Štrba (Hořící keř)
Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli: Petra Špalková (Jako nikdy)
Nejlepší scénář: Štěpán Hulík (Hořící keř)
Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli: Jiří Schmitzer (Jako nikdy)
Nejlepší režie: Agnieszka Holland (Hořící keř)
Nejlepší film: Hořící keř (producenti Tereza Polachová, Antony Root, Pavla Kubečková, Tomáš Hrubý)
Vůbec mi nevadí, že „Hořící keř“ není zcela český film, ale koprodukční a že vlastně není tak úplně celovečerní, protože v původní verzi na televizi HBO zabral tři večery. Způsob, jakým nejen dominoval v předávání cen, ale především kvalita, jakou prezentoval, ukázaly, že pokud spojíme síly s vynikajícími filmaři odjinud, může vzniknout pozoruhodný, nádherný a v nejlepším slova smyslu společensky nesmírně cenný film. Pokud tak neučiníme, tak to začíná být čím dál, tím větší bída.
Způsob, jakým poděkovala režisérka světového významu a polského původu Agnieszka Holland v češtině za své ohodnocení, mi vhrnul slzy do očí. Važme si té pocty.
Tento způsob předávání filmových cen zdál se mi velice šťastným. Noblesní, důstojný a profesionálně provedený. Snad jen jediné bych tvůrcům a moderátorovi Markovi Ebenovi jemně vytknul a to fakt, že při úvodním poděkování všem sponzorům zapomněl poděkovat českým daňovým poplatníkům. Všem, kteří de facto stojí za některými sponzorskými firmami jako je Česká televize, Český rozhlas, ČEZ apod. a všem, kteří houževnatě navštěvují české filmy, ačkoliv jejich kvalita není v poslední době nikterak závratná.
Protože to jsou především oni, díky kterým český film žije a Český lev žije s ním.
