Dle názoru řady z Vás je blog iDNES.cz jedna velká
žumpa sympatizantů a členů ODS, kteří na obhajobu svých
myšlenek a ke kritice protivníků z řad levice neváhají použít ta nejtvrdší slova a výrazy. Byl jsem jedním z Vás zařazen mezi tento „modrý odpad", nuže vyslechněte si tedy můj příběh.
Vše začalo mým pradědečkem. Byl od mlada dělník a už za první republiky to neměl lehké. Pocházel z mnoha dětí a tak ho již jako malého kluka rodiče poslali vydělávat peníze. Jak jinak než rukama. Měl smůlu na zaměstnavatele, jenž své zaměstnance tyranizoval jako typický továrník-zlosyn z nějakého levičáckého agitačního plakátu. Děda tak byl jasný adept na sympatizanta komunistů a taky se k nim hned ve 20. letech minulého století po jejich vzniku přidal a stal se velmi aktivním členem. Jako takového ho nedlouho po obsazení naší republiky Hitlerem zatkli a děda skončil v koncentračním táboře. Měl jako jeden z mála to štěstí, že přežil a vrátil se domů.
Tenkrát panovala všeobecná euforie z osvobození, proběhly volby v roce 1946, přišel únor 1948, vše věci pro přesvědčeného komunistu v pořádku a jak mají být. Jenže ouha, nastala 50. léta, politické procesy a kolektivizace. Děda začal protestovat a skončilo to tím, že krajskému tajemníkovi flákl na stůl stranickým průkazem se slovy, že kvůli takovým prasárnám nestrávil pět let v koncentráku a že s komunistama už nechce mít nikdy nic společnýho. Jen díky strachu vedení tehdejších soudruhů, že odsouzení nebo potrestání člověka, co si v životě kvůli svým levicovým názorům tolik vytrpěl, by vedlo k velkým protestům jiných členů KSČ, neskončil děda v Jáchymově nebo za katrem, ale „jen" doživotně zaměstnán jako vykladač vagónů s uhlím.
Dovedete si tedy jistě představit, že po takových zkušenostech další generace v naší rodině nebyly zrovna vychovávány v duchu marxismu-leninismu a prohlubování československo-sovětského přátelství. A už vůbec ne poté, co byl v roce 1969 můj táta zmlácen a málem zabit na demonstraci k prvnímu „výročí" okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy.
Táta celkově nebyl nikdy žádný ňouma a dost si vytrpěl tím, že se nebál komukoliv říct do očí pravdu. Nebral si servítky v práci na povinných schůzích ROH, nebál se „jim" říct, že sere na prvomájový průvod, nebál se na třídních schůzkách prohlásit, že jeho děti se povinně nazpaměť žádné budovatelské básničky učit nebudou. Jenže „oni" mu to nakonec spočítali a trefili tátu tam, kde je zranitelný asi každý milující otec: na dětech. Jednoho hezkého dne v polovině 80. let si tátu zavolal předseda závodního výboru KSČ a suše mu oznámil, že buď nejenom začne konečně držet hubu, ale na odčinění svých „hříchů" vstoupí i do KSČ, nebo „on" se postará o to, abych se já nedostal na vysokou a sestra na střední školu. A tím byl konec. Tohle táta do smrti nerozdýchal.
Takže vážení a milí levicoví moralisté, zastánci slova čistého a mírumilovného, kritici nás, „ostrých modrých hochů". Ať již Vás k Vašim názorům vede cokoliv, pro mne komunisté anebo ten, kdo se o tu komunistickou chamraď otírá a kamarádí s ní tak, jako současná ČSSD, byl, je a bude hajzlem, darebákem, zasraným bolševikem, lumpem a sviní. A ať se Vám to líbí nebo ne, říkám to a říkat budu nadále bez sebemenšího ostychu a pocitu viny. Možná jste již pochopili proč
P.S. Administrátory blogu prosím o pochopení a prominutí.
