Pane Rathe.

Osobně jsem velmi rád, že se do vás koalice pustila naplno a nechce vám nechat vaše výroky o Hitlerovi jen tak lehce projít. Tentokrát to však není kvůli tomu, že nepatřím mezi příznivce strany, kterou reprezentujete. Však posuďte proč.

Miloval jsem svého pradědečka. Bohužel zemřel již v době, kdy mi bylo asi deset let. Byl to člověk velmi pracovitý a s obrovskými životními zkušenostmi.

Většina z nás si z dětství na určitého dospělého člověka vzpomíná v souvislosti s nějakým silným a emotivním zážitkem. Já si konkrétně u pradědečka vybavuji, že nesnášel dětský pláč. Kdykoliv začala moje malá sestřička jako miminko na návštěvě u babičky plakat, děda si zakryl uši a odešel. Dlouho jsem ho pak neviděl, byl zavřený ve svém pokoji. Nikdy jsem neměl odvahu zeptat se, proč se děda chová tak zvláštně. Že by neměl rád děti? Tomu jsem nechtěl věřit, byl ke mně přece tak hodný.

Až jednou si mne babička vzala na klín a vyprávěla mi dědův nejsmutnější životní příběh: 5 let strávil v koncentračním táboře v Osvětimi a po návratu od tam nemohl již nikdy slyšet nářek dětí. Snad nemusím rozebírat, proč...

Proto nikomu v této zemi, pokud to s demokracií, svobodou a jejich hodnotami myslíme vážně, nesmí být odpuštěno, aby se obdivoval nebo pochvalně zmiňoval o čemkoliv, co takové zrůdě, jako byl Adolf Hilter, pomohlo k nástupu k moci. A už vůbec to nesmí projít poslanci, hejtmanovi a představiteli jedné z významných politických stran.

A můžete si být jistý, pane Rathe,  že kdyby pradědeček ještě žil, tak byste s radostí vzpomínal na ten malý pohlavek, co jste dostal od pana Macka. Děda, to byl panečku statný chlap. Ruce měl jak lopaty a uměl rozdávat rány!

P.S. Omlouvám se všem autorům slušných a věcných komentářů, ale pod tímto článkem jsem musel diskuzi zrušit. Věřím, že to pochopíte.