Anděl a ďábel jménem Václav

90. léta - pro jedny začátek svobody podnikání, prosperity a volného trhu, pro druhé doba temna, nástupu bezohledných kapitalistů s ostrými lokty a éra tunelářů. Všichni se ale shodnou na tom, že symbolem tohoto období je z ekonomického hlediska jednoznačně Václav Klaus. Pro jedny je zosobněním anděla spasitele, pro ty druhé ďábla ničitele. Ať již patříte názorově k té či oné skupině, pokuste se prosím oprostit od emocí a předsudků a přečíst si můj příspěvek.

Náhlý a hromadný rozpad celého východního bloku byl pro západní Evropu a USA obrovský šok. Stamiliony lidí, desetiletí zavřených za železnou oponou, toužili rychle po svobodě a šanci na úspěch. Toužili po bohatství, které bylo za socialismu dopřáno jen pár vyvoleným sluhům režimu. Západní svět se sice snažil po celé období studené války o rozklad sovětského impéria, ale ať to byl Reagan, Thatcherová, Kohl či kdokoliv jiný, nikdo nepředpokládal, že to bude tak rychle a naráz. Situace koncem roku 1989 a počátkem roku 1990 se s klidem dá nazvat "východoevropské tsunami", které se řítilo celým světem.

Položme si tedy otázku: jak regulovat či zastavit tsunami? Odpověď je velmi jednoduchá: nijak, prostě to nejde. Jakákoliv organizovaná hromadná pomoc typu Marshallova plánu byla nemožná. Každý stát východní Evropy byl až na (v globálním měřítku zanedbatelnou) pomoc Světové banky, MMF a podobných institucí odkázán jen sám na sebe či na individuální přátelství a kooperace s některým ze států západu.

Československo patřilo spolu s NDR k nejrozvinutějším zemím východního bloku, obě země měly tedy ty nejlepší podmínky pro rychlé začlenění do společenství volného obchodu a trhu. V této souvislosti je důležité podotknout, že počátkem 90. let nehrály zásoby ropy a zemního plynu tak zásadní roli jako nyní, pozice bývalého Sovětského svazu byla tehdy významnější spíše z krátkodobého pohledu likvidace jeho jaderných zbraní než kvůli dlouhodobým zájmům o jeho obrovské zásoby strategických surovin.

NDR měla na západě velkého a silného bratra, celým Německem vládla obrovská euforie z možnosti znovusjednocení a začal tak se širokou politickou podporou projekt obnovy jednoho ze států, který myslím z historického pohledu celosvětově nemá obdoby. Jenže ouha, po několika málo letech se dostavily první problémy: náklady na znovusjednocení se šplhaly do astronomických výšin a počítaly se ve stamiliardách marek, vůle západních němců přispívat na jejich krytí z vlastní kapsy ve formě nemalé speciální daně z příjmu zvané "solidární příspěvek" klesala, nehledě na to, že peníze vydávané ve východním Německu chyběly na projekty v Německu západním. Německá ekonomika a státní rozpočet krváceli a kdysi jeden ze vzorů světové ekonomiky a fiskální stability se dostal do deficitu a recese, jež trvají až do dnes. A výsledek? Zeptejte se dnes běžného němce z bývalé NDR, uvidíte a uslyšíte ve většině případů smutek. Nezaměstnanost v desítkách procent je kromě Drážďan, Berlína a Lipska zcela běžná, domy a budovy, postavené či zrekonstruované v 90. letech za velké peníze, zejí většinou prázdnotou, po nově postavených dálnicích jezdí východní němci leda tak za prací na západ. Suma sumárum, náklady v neskutečné výši a výsledek na pováženou. Pojďme však k meritu věci, transformaci československé ekonomiky v 90. letech a k roli tehdejších politiků. Pohled na historii transformace v NDR byl však pro srovnání velmi důležitý.

Vždy zásadně dělím politiky mezi ty, co něco skutečně dělají (tzv. exekutivce) a ty, co jen o věcech hovoří (tzv. poradce), skutečnou odpovědnost za nic však nikdy nenesou. Václav Klaus patřil v 90. letech jednoznačně do té první skupiny (a nemohu si odpustit s ohledem na aktuální dění poznámku, že pan Švejnar patřil do skupiny druhé). Je tedy logické, že vzniknou-li nějaké chyby či problémy (a ty se v reálném světě stávají denně), padnou na bedra lidí ze skupiny exekutivních politiků. Klaus a lidé kolem něj, stáli, jak jsem vás doufám dostatečně přesvědčil v první části tohoto příspěvku, před nelehkým zadáním.

Máte-li před sebou tak historicky velký a rozsáhlý úkol jako byla transformace československé ekonomiky, nemůžete stoprocentně vyhovět všem. Budou ti, co vydělají a ti, co prodělají. Budou lidé spokojení a naštvaní, budou zloději a okradení. Člověk už je zkrátka od přírody lovec a sběrač a pokud nepatříte do skupiny lidí, co problémy řeší zpěvem písně "Give peace a chance" anebo doufají v lidské dobro, je vám to jasné. Každou takovou historickou událost musíte pak hodnotit jen podle výše způsobených škod, nelze ji paušálně odsoudit jen tím, že nějaké škody vůbec vznikly. Aplikujete-li taková měřítka na náš případ, dojdete k výsledku, že Václav Klaus odvedl svou práci dobře. Máme jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě a kdo něco umí a pracovat chce, nemá nejmenší problém práci najít. Česká ekonomika až na pár krátkodobých výkyvů po celou dobu od revoluce prosperuje a roste. Náklady na ekonomickou transformaci včetně oddlužení bank byly "jen" v řádech desítek miliard korun, přičemž tyto náklady dokázala ČR pokrýt z velké části sama (zadlužování naší země z poslední doby je způsobeno vysokými náklady na sociální systém, ne transformačními náklady z 90. let). Kupní síla obyvatel vzrůstá a dosahuje již slušných čísel i ve světovém srovnání. A tak by se dalo pokračovat dále a dále. Zajisté by se z dnešního pohledu našla řada věcí, které by se byly bývaly daly tenkrát dělat jinak, ale kritizovat věci z odstupem času je vždy jednodušší a po bitvě je generál každý.

Pane Václave Klausi.

Já osobně Vás nepovažuji ani za anděla, ani za ďábla. Já Vám jen děkuji za to, co jste pro tuto zemi doposud udělal a držím Vám palce do prezidentské volby.