Demokraté se stále snaží něco Trumpovi přišít, aby jej mohli odvolat

Článek Alana M. Dershowitze "Impeachers Searching for New Crimes", který vyšel 24. října 2019, přeložený paní Helenou Kolínskou a mnou.

• Hledání dokonalého žalovatelného trestného činu spáchaného Trumpem připomíná přehnaně horlivé prokurátory, kteří se nejprve zaměří na podezřelého a teprve poté hledají zločin, který by mu přišili. Slovy bývalého šéfa sovětské tajné policie, který řekl Stalinovi: „Ukažte mi člověka a já už nějaký zločin najdu.“
• Všichni obránci občanských svobod by se měli zajímat o tento proces, ve kterém se stejně jako v příběhu „Alenky v říši divů“, hledá žalovatelný (impeachable) trestný čin předtím, než existuje důkaz, že byl nějaký zločin vůbec spáchán.
• Díky oddělení pravomocí v rámci Ústavy USA, nesmí Kongres nutit exekutivu ke spolupráci s vyšetřováním, pokud k tomu nemá soudní příkaz.
• Konflikty mezi zákonodárnou a výkonnou mocí řeší ústavní soudy, nikoli jednostranný diktát hrstky zákonodárců z jedné politické strany. Prezident může požadovat, aby Kongres získal soudní příkaz k vymáhání svých požadavků, a když to udělá, tak se nedopouští žádného zločinu, ani žalovatelného činu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Snaha o nalezení žalovatelného trestného činu, [1] který by bylo možné použít proti prezidentovi Donaldovi Trumpovi, se nyní přesunula od kauz vyšetřovaných Muellerem - tajné dohody s Ruskem a maření výkonu spravedlnosti - k údajným nedávným politickým „prohřeškům“: Trumpovy taktiky „quid pro quo“ (něco za něco) v jednání s Ukrajinou a obstrukce Kongresu.

Cíl Demokratů, kteří chtějí současného amerického prezidenta obžalovat za každou cenu, byl vždy stejný: obvinit a odstranit Donalda Trumpa, bez ohledu na to, zda udělal něco, co by opravňovalo jeho odvolání z funkce. Kauzy - údajné žalovatelné trestné činy - se změnily, protože vyšlo najevo, že ty předchozí byly bezvýznamné. Hledání dokonalého žalovatelného trestného činu spáchaného Trumpem připomíná přehnaně horlivé prokurátory, kteří se nejprve zaměří na podezřelého a teprve poté hledají zločin, který by mu přišili. Slovy bývalého šéfa sovětské tajné policie, který řekl Stalinovi: „Ukažte mi člověka a já už nějaký zločin najdu.“

Nežijeme naštěstí v Stalinově Sovětském svazu, ale i tak by se měli všichni obránci občanských svobod zajímat o tento proces, ve kterém se stejně jako v příběhu „Alenky v říši divů“, hledá žalovatelný (impeachable) trestný čin předtím, než existuje důkaz, že byl nějaký zločin vůbec spáchán.

Než se budeme zabývat současným pátráním Demokratů po zločinech prezidenta Trumpa, vyjasníme si, co podle Ústavy představuje žalovatelný (impeachable) trestný čin: jeho kritéria jsou omezena na velezradu, přijímání úplatků nebo jiné „těžké zločiny a přestupky“. Mezi odborníky na Ústavu USA probíhá debata o významu slov „těžké zločiny a přestupky“. Někteří věří, že tato slova zahrnují i chování, které ve své podstatě trestné není. Jiní, a já patřím mezi ně, interpretují tato slova doslovně a domnívají se, že zahrnují přinejmenším zločinné chování, ne-li skutečné porušení trestního zákona.

Není sporu o tom, že „nesprávný úřední postup“ je pro obžalobu nepřípustným důvodem. Proč o tom není sporu? Protože to už bylo projednáno a výslovně odmítnuto těmi, kdo Ústavu formulovali během Ústavního konventu.  James Madison - „Otec Ústavy“ - se proti takovým otevřeným kritériím postavil, protože nechtěl, aby funkční období prezidenta USA podléhalo politické vůli Kongresu. Taková kritéria by proměnila naši republiku v parlamentní demokracii, v níž by lídr - předseda vlády -  mohl být odvolán, kdyby mu při hlasování většina zákonodárců vyslovila nedůvěru. Místo toho autoři americké ústavy požadovali specifičtější kriminální kritéria, a ta byla nakonec přijata Ústavním konventem a jednotlivými americkými státy.

Kongres nemá pravomoc měnit tato kritéria bez toho, že by změnil Ústavu. Abych parafrázoval to, co mnozí demokratičtí zákonodárci nyní říkají: členové Kongresu nejsou nad zákonem; složili přísahu, že se Ústavou budou řídit a proto nesmí ignorovat její specifická kritéria. Kongresmanka Maxine Waters se tudíž sama postavila nad zákon, když řekla:

 „Impeachment se týká všeho, co Kongres do impeachmentu zahrne. Neexistuje žádný zákon, který by nám impeachment diktoval. Ústava říká, že se mohou vyskytnout „vážné zločiny a přestupky“, a my je definujeme.“

Otázkou tedy zůstává: dopustil se prezident Donald Trump žalovatelných trestných činů, když hovořil telefonicky s prezidentem Ukrajiny, nebo když nařídil členům vládní exekutivy, aby odmítli spolupracovat s Demokraty v Kongresu, kteří se ho mermomocí snaží obžalovat, aniž by měli k dispozici soudní příkaz?

Odpovědi jsou jasné:  Ne a Ne. Ústava USA definuje významný rozdíl mezi politickým „prohřeškem“ na jedné straně a zločinem nebo žalovatelnými trestnými činy na straně druhé.

Dokonce i v nejhorším případě týkajícím se Ukrajiny – vyjednávání „quid pro quo“ (něco za něco) výměny zahraniční pomoci za politickou laskavost – se zřejmě stal politický prohřešek, ale ne zločin nebo žalovatelný trestný čin.

Mnoho prezidentů využívalo zahraniční politiku ke své politické nebo osobní výhodě. Není to tak dlouho, co prezident Barack Obama zneužil svou moc k tomu, aby se osobně pomstil izraelskému premiérovi Benjaminovi Netanjahuovi. V posledních dnech svého druhého funkčního období navrhl totiž Obama jednostrannou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, v níž se prohlašuje, že fakt, že má Izrael pod kontrolou Zeď nářků – nejposvátnější místo judaismu - představuje „hrubé porušení mezinárodního práva“. Téměř všichni členové Kongresu a mnoho členů jeho vlastní administrativy se postavili proti této jednostranné změně v americké politice, ale Obama byl odhodlán pomstít se Netanjahuovi, kterým opovrhoval. Obama se dopustil politického prohřešku, protože postavil svoji osobní antipatii nad národní zájem USA, ale trestného činu se nedopustil.

Ani prezident George H. W. Bush se nedopustil zločinu, když v předvečer soudního zasedání udělil milost Casparovi Weinbergerovi a dalším lidem, aby na něj u soudu nemohli ukázat prstem.

To nás přivádí k dekretu prezidenta Donalda Trumpa, pokud jde o vyšetřování, které by mohlo vést k jeho obžalobě - impeachmentu. Díky oddělení pravomocí v rámci Ústavy USA, nesmí Kongres nutit exekutivu ke spolupráci s vyšetřováním, pokud k tomu nemá soudní příkaz. Konflikty mezi zákonodárnou a výkonnou mocí řeší ústavní soudy, nikoli jednostranný diktát hrstky zákonodárců z jedné politické strany. Prezident může požadovat, aby Kongres získal soudní příkaz k vymáhání svých požadavků, a když to udělá, tak se nedopouští žádného zločinu, ani žalovatelného činu.

Nároky exekutivy a jiné výsady se mají řešit u ústavních soudů, ne výzvami k obžalobě (impeachmentu) prezidenta.

Hledání svatého grálu, trestného činu, který by umožnil prezidenta odvolat, tedy bude pokračovat. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že bude úspěšné. Americká Ústava poskytuje daleko lepší způsob, jak rozhodnout, kdo bude v příštím volebním období prezidentem. Tím způsobem jsou prezidentské volby.

Alan M. Dershowitz je emeritní držitel profesury Felixe Frankfurtera  na Harvard Law School a autor knihy „The Case against the Democrats Impeaching Trump“ (Skyhorse Publishing, 2018).

----------------------------------------------

Poznámka překladatele

[1] Impeachment (doslovně „postup pro zproštění z úřadu“) je podle Wikipedie ústavní žaloba podaná na voleného funkcionáře, který se dopustil závažného deliktu a je za to potrestán zbavením funkce.

https://www.gatestoneinstitute.org/15069/impeachers-new-crimes