Jak chci často při zprávách umřít

O tom, jak se denně deprimujeme negativními či bulvárními zprávami a taky o tom, jak jde spisovnost v médiích k šípku.

U televize, u zpráv zvlášť, je mi často poněkud špatně. Z jedné strany je to tím, že se vždy po nějaké relaci zhrozím, co se všechno hrozného událo, z čehož pak získávám ten pocit, že svět je čím dál tím ošklivější místo, kde se stále jen vraždí, krade, závidí, diskriminuje a podvádí. Raději už nesleduju více televizních stanic, protože na každé umírá jiný počet lidí. To samo o sobě je smutné a asi je částečně dobře, že o věcech více víme, protože alespoň nejsme nuceni si myslet, že neexistují. Ale…

Na druhou stranu je taky smutné, že nedokážeme do zpráv propašovat více pozitivních zpráv, co se stalo dobrého, co pozitivního někdo řekl nebo udělal, že se něco stvořilo a ne zničilo. A ne jen na Silvestra. Někdy nastává pokus zprávy „odlehčit“ způsobem, jaký tak nějak dle mého názoru neodpovídá seriózním médiím, jako například úžasné zprávy o kdejaké pěvecké soutěži a osudech padlých hvězd. Co tohle má co dělat ve zprávách? Místo zpráv máme reklamu na pořady dané televize.

Světlá výjimka by měla být veřejnoprávní média. Zprávy jsou tam dost podrobné, s většími souvislostmi, ale proč by to nemohlo jít alespoň bez bulvarizace i na komerčních médiích? Cožpak jsme opravdu už jako společnost tak hloupí, že se budeme raději dívat na opilou zpěvačku než na seriózní zprávu? Že pro sledovanost se musejí ukazovat zprávy typu voda v zimě zmrzne?

A druhá věc, která mě díky mému profesnímu postižení dohání k šílenství, je způsob, jakým jsou zprávy sdělovány. Možná jsem to jen já, kdo si dovoluje předpokládat, že v pořadech, které nemají za cíl být zábavné, jako třeba zpravodajství, by se taky mělo mluvit spisovně a vyslovovat spisovně. Jako příklad pro lidi, pro děti, jako dobrý vzor, ze kterého se také dají čerpat návyky, vzhledem k tomu, že ty lidi máme denně ve svých obývácích a vzhledem k současnému trendu čengliš, smskové češtiny a podobně.

Místo toho se médii šíří příšerná obecná čeština (rozumějte „pražština“ – promiňte, ale bohužel ano). Moderátor a redaktor by měl být placen i za to, že ovládá mateřský jazyk a výborně vyslovuje. Neděje se tak dost často na můj vkus. Moderátor (redaktoři to je samostatná kapitola) nedokážou říci „bychom“ – místo toho používají ustavičně „bysme“, což má ke spisovnosti ještě, doufám, opravdu daleko. V rádiu slyším 5x stejnou zprávu se stejnou chybou – „výkopových pracech“, místo „pracích“, „za všechno jsme rádi“ místo abychom „za to byli vděční“, o přídavných jménech radši nemluvit. Jistá atraktivní kolegyně moderátorka se stále nenaučila vyslovovat „i“, takže místo například „Filip“ slyšíme „Felep“…

Můžete namítat (a správně), že jazyk se musí vyvíjet a měnit. Ano, musí, jinak bychom ještě dnes psali cyrilicí nebo měli 6 mluvnických časů. To já nezpochybňuji. Myslím si ale, že chyba je v tom, že by měly být oblasti veřejného života, kde by se měla spisovnost OPRAVDU udržovat a až se zase jednou za čas upraví pravidla spisovné češtiny v rámci vývoje, prosím, třeba jednou za hodně dlouho bude „bysme“ spisovné. Dnes to ale ještě nebude.