Vyvětrat

Kdo vlastně má rád projevy? Od časů projevů našich generálních tajemníků lze s úspěchem tvrdit, že téměř nikdo. Polistopadová generace tím méně. A nemusí se jednat ani o projevy politické či rádoby státnické. Zvykli jsme si na to, že slovní exhibice mají málokdy oporu v realitě. Nakonec vždy rozhodují nikoliv slova, anóbrž činy. Což je u politiků viditelnější, než kdekoliv jinde a porovnání tragikomické.

Profesor Klaus hovoří rád. Ekonom Klaus rovněž. Lyžař, tenista a stále více klimatolog Klaus snad ještě raději. Kdo 1.ledna držel projev k českému národu mi není zcela jasné, prezidenta jsem v jeho slovech hledal s lupou v ruce. Nabídnutá směs obecných frází, apelu na sílu jednotlivce, zlehčování role státu /instituce, která dokázala národy převést přes propasti násilí k demokracii/, mávnutí nad budoucností jako starostí našich dětí – to mi věru prezidentským přístupem nezavání. Mimochodem, neví snad někdo, proč se Václav Klaus tolik o funkci prezidenta státu ucházel, když má pro jeho roli jen slovíčka pohrdání a úsměv? Není to také Václav Klaus, kdo se při jakékoliv debatě o státním rozpočtu třese jak mokrý ratlík se slovy, že každý dluh odnesou budoucí generace a že to je opravdu, ale opravdu špatně? Nu což. Zvykli jsme si, že projevy politiků jsou jen dým, jež se snadno a bez následků rozplývá neškodně nad našimi hlavami. Apropó : Shodou okolností proběhla po Novém roce tiskovými agenturami zprávička, kterak australská rodina volala hasiče v domnění, že jim kdesi uniká plyn. Následně se zjistilo, že zápach, který cítili, skutečně plyn byl, pocházel však od jednoho jejich zaplynovatělého vepříka. Ono to tak bývá. Věci nejsou, jak se projevují, často stačí vyvětrat a můžeme se zasmát. Jen mám trošku strach, že je u nás cítit cosi nepříjemného už nějak moc dlouho a z toho mi do smíchu moc není.