Televizní experiment

Přiznám se bez mučení – rád zkouším nové věci.  Tedy, abych byl konkrétní, nejenom věci, ale i lidi. Ale to patří do jiné kategorie psaní.

Těsně před koncem roku jsem se zbavil TV. Přesněji řečeno veliké plazmy, která  v mém malém podkrovním bytečku byla určitě nepřehlédnutelná a tvořila množství větší než malé z celkového vybavení.  Důvodů bylo více.  Jednak právě ona má zmíněná oblíbenost nových věcí. Vždyť přeci plazma je již za zenitem a nové LED TV jsou mnohem lepší.  Jednak ve mně asi stále vrtá šotek  nespokojenosti. Vždyť, co v té TV opravdu dávají tak zajímavého? Jednak poznání, že mi TV zabírá mnoho času.  Zvláště při přítomnosti malého koťátka, se kterým jsem uplynulé dva měsíce před Vánoci trávil čas převážně vleže,  právě před  rozsvícenou bednou. Vždyť je to tak příjemné. Koťátko kolem krku, na prsou,  u boku,  na nohách…a já, ohleduplný, abych nerušil, jsem se nechal příjemně kolébat velkým výběrem tv pořadů jednoho nejmenovaného telefonního operátora.  Jo, jo – ten čas by se dal ale využít mnohem lépe, že?

A tak jsem spojil vše dohromady, přidal oprávněné přesvědčení, že udělám někomu radost, a odvezl jsem za pomoci dvou kamarádů /ta plazma je zatraceně těžká/ TV k mamince.

Radost maminky byla veliká. Romantické filmy moderní, staré české  předválečné, válečné  filmy, i vše ostatní, nabraly náhle v jejích 82 letech zcela jiný rozměr. Rovněž tak zapojení PC na obrazovku a nový pohled třeba na komunikaci se synáčkem přes ICQ.  Veliká spokojenost tímto směrem. Já sám jsem získal také hodně, k mé velké spokojenosti. Čas, klid, opravdové soukromí.

Ovšem, jako u většiny věcí, i zde jsou zádrhele, nad kterými je nutné se zamyslet.

První den bez televize v bytě byl zvláštní, ano. Bylo to náhle zcela jiné. Zvláště, když člověk často používá onu mluvící bednu jako kulisu a má pocit, že se kolem něco děje, i když se přitom  věnuje jiným záležitostem. Tohle mě ale přešlo hned druhý den, a od té chvíle jsem neměl pocit, že mi něco schází. Jiné to bylo s kočičkou. Ta si zvykla dívat se na pohyblivé obrázky, ležet před bednou, anebo za ní, honit na obrazovce imaginární či skutečné věci, které ji zajímaly. Cožpak o to, s kočičkou jsem každý den, a i tato její ztráta byla záhy vykompenzována jinými záležitostmi.

Horší to bylo, a stále je, s lidským pokolením. Když někde přijde řeč:  na co jsi se díval včera?...a odpověď zní: na nic, nemám televizi, následují prapodivné pohledy, otázky, nepochopení. Pokud se kdesi sám zmíním o tom, že nemám TV, považují mě mnozí za nějakého divného blázna, co by se zřejmě rád zbavil civilizace a vrátil se kamsi do jeskyně. Ačkoliv na tohle opravdu nevypadám. Nemluvím o reakcích slečen – ty nemáš televizi????

Ne, ne, ne….říkám. Nechci se nikam do jeskyně vrátit, jsem hodně pohodlný člověk, zčásti velmi rozmazlený, a rozhodně nechci vracet historicky nic zpátky. Ne, televizi nemám, a moc to ani nevysvětluji.

Na TV jsem vyrůstal, provázela mě celý život a je moc příjemné zjistit, že mi nechybí. Položil jsem si otázku:  co se člověk z TV skutečně dozví podstatného? Skromně si říkám, že pokud ve mně je cosi kladného, není to rozhodně ze sledování TV – jsou to rodiče, knihy, lidé, kteří mi cosi předali…

Jsem rád, že jsem se TV zbavil – a o jednom z těch prvních důvodů, že bude nějaká lepší technologie na pohled, nyní opravdu neuvažuji.