Zaostáváme. Naštěstí…

Ač mi to nikdy příliš nevadilo, byl jsem v dětství svým způsobem zanedbávané dítě. Přičemž jsem byl zanedbáván tím způsobem, že jsem byl málokdy bit, a byl-li už jsem bit, pak snad s jedinou výjimkou nikoliv doma. Necítím se tím ukřivděn, protože mi to v letech pozdějších osud do jisté míry vynahradil, ale je prostě fakt, že nebýt cizích lidí, nebyl bych vůbec žádným otloukánkem. Ještě že jsme měli školníka, jednoho z učitelů a jiné dobré duše, které mi „zanedbávající“ rodiče vynahradily.

Prostě jsem tu a tam jednu slíznul. Zaslouženě, jak jsem věděl tehdy a vím to i dnes. Protože když jsme vlezli někam, kam jsme vlézt neměli, když jsme chodili na cizí švestky a tropili jiná alotria, patřilo nám to.
Bylo to však ještě v „pravěku“, kdy k tomuto docházelo. Ještě v minulém století a tisíciletí. Za starých časů, kdy pořád ještě platilo, že „škoda rány, která padne vedle“. Nebo kdy „dostat na pamětnou“ mělo ještě zčásti svůj původní význam. Nebo kdy platilo tehdy novodobé rčení, že je jedna facka leckdy lepší než půlhodinové kázání na třídních schůzkách.
Ovšem čas běží a mnohé se mění. Co bylo kdysi naprosto běžným, stává se dnes neobvyklým a nejednou přímo zavrženíhodným. Protože se třeba stáváme „humanisty“, kteří se chtějí vymanit z éry „totáče“.
Jak jsem se nyní na internetu dočetl, patří naše země mezi posledních deset v Evropské unii, které dosud nezakázaly tělesné tresty dětí. Což by se dalo brát jako svým způsobem holé konstatování, kdyby z onoho sdělení nevykukovalo právě ono slůvko DOSUD. Protože díky tomuto je nasnadě, že nás má toto sdělení pranýřovat, že nás má zaškatulkovat mezi zaostalce a donutit k „pokroku“. Protože jiní už to mají, jenom my DOSUD ne.
Jiný kraj, jiný mrav. Každému co jeho jest. Když se to někomu někde líbí, proč mu nedat požehnání, že? Nechce-li některá země své děti nechat bít, nechť si to pro mě a za mě klidně zakáže. Když si to třeba Švédsko umanulo už před pětatřiceti lety, budiž mu přáno. Polsko, Německo, Rakousko a Maďarsko je následovaly a ani proti jejich gustu žádný dyšputát. Tentýž zákaz prý platí i v Rumunsku, Bulharsku, Chorvatsku a na Maltě, stejně jako jinde, v celkem dvaačtyřiceti zemích. A když to chtějí…
Budiž pak dopřáno sluchu i výboru OSN pro práva dítěte, který doporučoval zákaz bití a jiného fyzického týrání i naší zemi, stejně jako toto navrhoval i stejně zaměřený vládní výbor a stejně jako se o to víceméně pokouší jakási skupina poslanců a poslankyň spolu se zástupci ministerstev, kteří se zaměřují třeba na výši trestů pro pachatele či na zrychlení soudních řízení. Rozhodně netvrdím, že je jejich snažení nemístné, v žádném případě není zavrženíhodné. Protože děti by zcela jednoznačně týrány být neměly a pokud tomu tak je, musí bezesporu následovat patřičně tvrdý postih pro toho, kdo se této nekalé praktiky dopouští. Jenže…
Trestání těch, kdo týrají, podle mého názoru na místě jednoznačně je. Něco takového nelze tolerovat. Ovšem to je přece jenom něco poněkud jiného než zákaz tělesných trestů dětí. Protože ne každý tělesný trest je týráním. Jak mi třeba v tomtéž internetovém článku, z nějž čerpám, potvrzuje i psycholog Jeroným Klimeš, podle něhož jsou tělesné tresty prkotinou ve srovnání s jinými traumaty, jako je třeba znásilňování či porozvodové tahanice rodičů o potomky. V čemž se ale naši „humanisté“ tak jaksi příliš neangažují, aspoň ve srovnání se zakazováním trestů tělesných. Protože to prostě není tak vidět, hůř se to odhaluje a nepřináší to tudíž tolik politických bodů.
A tak bych to nepřeháněl. Ani tak, ani onak. Neschvaluji tělesné týrání dětí, přiměřené tělesné tresty však ano. Osobně jsem toho názoru, že je dost zákonů, jež chrání před násilím všechny našince, děti nevyjímaje, a stačí tyto dodržovat a za jejich porušení trestat.
Ale zakazovat plošně a totálně tělesné tresty dětí? S tím ať mi mocní, kteří o to usilují, políbí rozpolcenou část mého těla. Protože by mnozí z dnešních slušných lidí třeba dávno seděli za mřížemi, jsa vyvrheli nejhrubšího zrna, domnívajícími se, že smí všechno… kdyby je v dávném dětství někdo neplácl přes ruku či přes zadek a neřekl jim přitom něco jako „to se nedělá“. Avšak ti dostali na pamětnou a pamatují si to. Mne nevyjímaje. Na rozdíl od těch, kdo by dorostli s vědomím toho, že nad nimi bude nanejvýš někdo planě plkat, maje strach se jich dotknout. Což se snese. Což nebolí.
A jestli se někdo domnívá, že lze ve výchově vždy a všude vystačit toliko se slovy, měl by dostat na zadek. Dokud se to ještě smí. Dokud jsme „zaostalí“. Naštěstí…