Kamarád omikron

Už dávno se nesnažím chápat, co se kolem nás nejednou děje a jaká opatření a z jakého důvodu se právě praktikují. Protože bych z toho měl hlavu jako škopek a stejně bych se nejspíš nedobral pochopení takové reality.

A to jediné, co mě v dnešní době napadá, je natolik smutné, že si to vlastně nechci ani připouštět.

Prostě jsme u nás už všichni zaznamenali pandemii koronaviru. Všichni jsme ji nějakým způsobem pocítili na vlastní kůži, někdo více a někdo méně, ale každý aspoň trochu.

A jak se to u nás vyvíjelo? Když to zestručním, dá se říci, že když to vypuklo, byli jsme strašeni a vesměs omezováni. Pár set nakažených v naší zemi stačilo k tomu, aby se zavíraly školy i kdeco další, abychom spoustu věcí museli a spoustu nesměli. Zákazy a příkazy se postupem doby měnily, ale v zásadě šlo o nepříjemná omezení, která se nám nelíbila, která jsme prý ale museli akceptovat, protože byla situace špatná, ne-li přímo tragická.

A výjimku obvykle tvořila jenom období významných svátků, velkých prázdnin nebo ta předcházející volbám, kdy se situace údajně významně zlepšovala a omezení se redukovala. Aby pak bylo opět oznámeno, že je zle a bude se přitvrzovat.

A dnes? Dnes máme padesáti- až stonásobně víc nakažených než v dobách, kdy se poprvé zavíraly školy. Ale nic se nezavírá, nic moc se drasticky neomezuje ani nezakazuje. Prý proto, že je tu mutace omikron. Která je sice mimořádně nakažlivá, ale ve srovnání se svými předchůdkyněmi je to čajíček. Kvůli ní prý nekončí v nemocnicích tolik lidí, a proto nejsou žádná radikální opatření nutná.

A tak je prý banalitou omikron, který ještě před nedávnem zase znemožňoval cestování na jih Afriky. Protože je to pomalu náš kamarád, který se našimi končinami jenom přežene. Karanténa už stačí jenom třetinová a některým nakaženým lidem se dovolí chodit do práce, prostě pohoda.

Možná proto, že tu vlastně nejde ani tak o lidi, jako spíše o to, jaké jsou kapacity zdravotnických zařízení. Nebo se chce nová vláda zalíbit a časem zase přitvrdí.