Už to tu dost dlouho nebylo…

Veřejnoprávní televize a rozhlas se už zase dožadují peněz. Není to zdaleka poprvé a po odmlce se to opět vrátilo na scénu. Ředitel ČT Dvořák je tu s tím nanovo. A tentokrát s tím, že by měli platit i majitelé tabletů a telefonů.

Má to podle něj vlastně logiku. Protože proč by prý měli platit jenom ti, kdo vlastní televizor, když lze chytat televizní a rozhlasové vysílání i na jiných zařízeních? Čímž jsou nyní míněny právě telefony a tablety.

A tak prý už i samo ministerstvo kultury připravuje novelu, jež by se audiovizuálních médií týkala a jež by financování veřejnoprávního rozhlasu a televize změnila. Pochopitelně v neprospěch našich neplatících obyčejných lidí. Těch, kteří prostě nesledují, ale co kdyby… K čemu spravedlnost, když existuje nespravedlnost, již lze za spravedlivou vydávat?

Vždyť má dnes doma podle pana ministra Hermana prakticky každý nějaké to zařízení schopné vysílání chytat. Nevím sice, jak na to přišel, když u mne a nejspíše ani u vás na návštěvě nikdy nebyl, ale to teď nechme stranou. A tak by měl prakticky každý za tuto veřejnou službu platit. I když ji nevyužívá.

Ovšem zatímco to u těch, kdo této možnosti nevyužívají, vyvolá nejspíše nevoli, protože platit za nic by nemělo být normálním, domnívám se, že to oni zmiňovaní žadatelé finančních prostředků zase odflákli. Zase to nedomysleli, nedotáhli do konce. Namísto aby toto téma nějakým způsobem vyřešili jednou provždy a byl pokoj, zase chtějí jen polovičaté řešení. Které vyvolá nevoli dnes a postupem času se bude zbytečně vyvolávat nespokojenost nová, až se budou nedostatky současné „reformy“ odstraňovat.

Protože jistě – asi to bude krok správným směrem. Zřejmě by měl platit každý, kdo se dívá, respektive naslouchá, bez ohledu na to jak. Jenže k tomu nestačí brát desátek jen od těch, kdo vlastní televizor, případně rádio, tablet, telefon…

Protože pořád zůstanou tací, kdo nebudou platit. A možná neoprávněně.

Protože co třeba já?

Neplatím za rozhlas. Protože nemám vskutku nic, na čem bych ho přijímal. Žádné zařízení, z něhož držení se zmíněný poplatek platí či má platit. Ani tablet nemám a telefon mám naštěstí jen ten „nejhloupější“. Jenže co kdyby…

Bydlím přece v paneláku. A což jestli mají v některém ze čtyř bytů, s nimiž sousedím, rádio a jsou nahluchlí? Mohu přece přitisknout ucho ke zdi nebo podlaze, případně vyšplhat po trubkách ústředního topení ke stropu dělícímu mne od sousedů nade mnou a rázem jsem ilegálním neplatícím posluchačem. Nebo mohu po vzoru všeobecně známých drben poslouchat u cizích dveří, co zrovna dávají. A mám i balkón, pod nímž projíždějí a parkují auta a v nich si sem a tam někdo pustí autorádio, jež mohu až do svého vyššího patra zaslechnout. Nebo jezdím MHD a tam si řidič občas taky něco pustí, stejně jako šofér autobusu. V současných teplých dnech si může vzít někdo rádio i na balkón domu na protější straně ulice a kdyby ho dost zesílil… A není přece vyloučeno, že bych mohl zajít k někomu na návštěvu… a jestli tento vlastní dejme tomu chytrý telefon, možná bych mohl našpicovat uši a náhodou chvilku…

A kdyby ani to ne? Nevadí. Vždyť by někdo, kdokoliv, mohl v mé blízkosti utrousit: „V rádiu říkali, že…“ A už mám rozhlasovou informaci. A za tu je přece třeba platit. Ať už se k mému sluchu dostala prostřednictvím čehokoliv.

A proto bych si pana ministra, pana ředitele televize a jim podobné dovolil poprosit: Vymyslete konečně nějaké definitivní řešení. Ať se s tímto handrkováním konečně skoncuje. Ať mi konečně přestanete brnkat na nervy a nutit mne k přemýšlení nad tím, jestli aktuálně za nevyužívanou službu už platit musím nebo ještě pořád ne. Jestli nemám něco, co už se musí zpoplatnit. Ať už je jednou provždy klid. Nejlépe dříve, než se stanu hluchým stařečkem a budu povinně platit, ač neuslyším ani výbuch granátu metr ode mne.

A pokud na takové řešení přijdete, hlavně ho veřejnosti nesdělujte rozhlasem. Protože to vážně neuslyším. Není totiž mým zvykem poslouchat s uchem nalepeným na cizí dveře…