Její poslední dny byly těmi jednoznačně nejtrýznivějšími, jaké kdy zažila. Vskutku jí nebylo co závidět. Protože stanout před soudem, byť ne na lavici obžalovaných, nikdy není příjemným, a pokud pak člověk svědčí proti svým bývalým bossům, kteří mají na krku počínání hodné dlouholetého žaláře, a je navíc svědkem jediným a korunním, to už jdou vážně žerty stranou. Protože člověk nikdy neví. Vzpomeňme třeba jen na to, co se v minulosti podařilo vylovit ze dna Orlické přehrady!
A dnešek se vůbec nevyvíjel příznivě. Protože už ve chvíli, kdy vyšla ráno ze svého domu, ucítila, že ji kdosi odkudsi pozoruje. A taky ano. U protějšího chodníku stálo auto, které v této ulici ještě nikdy neviděla, a z jeho okýnka na ni kdosi upíral svůj zrak. Tedy vlastně nebylo jisté, zda upírá zrak právě na ni, protože oči muže s ostře řezanými rysy byly skryty za tmavými skly brýlí, ovšem jeho pohled určitě směřoval do míst, jimiž právě procházela.
Usedla do svého vozu, nastartovala a odlepila se od chodníku. Snad se mýlila… Ne, nemýlila se. Neznámý vůz se odlepil od obrubníku též a pověsil se na ni. Ani se nesnažil vypadat nenápadně. Zrychlila, a on zrychlil též. Přibrzdila, ale on neměl v úmyslu ji předjet a zvolnil také. Zastavila na křižovatce, on též. Naskočila zelená. Měla by jet, ale dostala nápad. Stála na místě jako přibitá, byť několik řidičů za nimi projevovalo troubením nevoli. Až když se barva na semaforu změnila na oranžovou, až když se už už rozsvítila opět červená, vyrazila vpřed. Ten za ní už by měl zůstat stát a čekat na další zelenou. Nečekal. I jeho pneumatiky zakvílely a on projel na červenou, pravidla nepravidla. Vše bylo jasné…Konečně dojela do práce. Konečně mu zmizela v podzemních garážích, odkud se dalo prchnout do hlídané budovy.Nedal se však odradit ani nyní. Taková drzost! Věděl zjevně, kde pracuje, a apaticky postával přede dveřmi její kanceláře. Kolem procházely desítky klientů i jiní zaměstnanci a jemu to bylo tak překvapivě lhostejné Ať si ho vidí, kdo chce. Možná by měla zavolat policii, jenže co ta by udělala? Vykázala by ho z budovy? Snad. Jenže co by se tím vyřešilo? Počkal by si na ni jinde, protože dokud zlý úmysl není zřejmý, nikdo se jí nezastane. Tak ať tu stojí, všem i jí na očích. Tady si snad aspoň nic nedovolí, před tolika lidmi. I když jeho lhostejný a sebejistý výraz nevylučoval ani pravý opak. Jsou mezi lidmi i tací, kdo zabíjejí na ulici třeba za pravého poledne.Zabrala se do práce a to jí dalo na čas zapomenout na pronásledovatele. Dokonce na něj zapomněla úplně a trochu se jí ulevilo. Ovšem jen do konce pracovní doby. Protože on tam dosud stál. Na chodbě už nebylo klientů, poslední zaměstnanci se chystali k odchodu a on tam venku dosud nehnutě postával. Svatá trpělivost.Ve chvíli, kdy se chodba relativně zaplnila kolegy, vyklouzla z kanceláře ven. Zamkla dveře a nejrychleji, jak to jen bylo možné, zamířila k výtahu. On jí v patách. Ještě že v kabince nebyli ani zdaleka sami. Klidně by ji jinak mohl třeba… radši nedomýšlet co. Před zraky jiných si snad nic nedovolí.Z výtahu vyšla a zamířila k autu. Ještě se nenápadně ohlédla. Ano, byl jí v patách. Nikdo jiný ho nezajímal, jen ona. Přidala do kroku, dokonce se na svých vysokých podpatcích pokusila i popoběhnout. Oč rychlejší byla, o to rychlejší byl i on. Rychle odemknout auto, sednout za volant, zamknout dveře od vozu, nastartovat. Ruce se jí třásly, když se pokoušela zastrčit klíčky do zapalování. On ale náhle nikde. Že by konečně…Ne. Vyjela ze svého parkovacího místa a vše tu bylo nanovo. Černý vůz se na ni nalepil jako stín. On v něm, opět ona strohá tvář a zjevně svalovitá postava.Pokusila se ho setřást, zmást, prostě uniknout. Marně. Pořád ho měla za zády. A venku už se začínalo stmívat a ulice téměř osiřely. Nic neobvyklého. Tady nikdy moc lidí na chodnících nebylo. Nikdy jí to nevadilo. Až dnes.A vtom… Práce na vozovce. Oba jízdní pruhy zablokované. A nikde ani živáčka.Otočit to? Jet jako o závod pryč? Ale kam? Ať se vrtne kamkoliv, bude jí v patách. Navíc ráno zapomněla natankovat a ručička signalizovala, že už moc dlouhou projížďku plánovat nemá.Vpravo byl park. Park, za kterým bydlela. Pár set metrů, ne víc. Vzdálenost hravě překonatelná, ovšem zároveň… Na vysokých podpatcích…Zajela k chodníku. On též. Motor jeho vozu běžel, on seděl uvnitř a vyčkával jako lovec, číhající na zvěř. Ani nevěděla, jak vytáhla klíčky, vystoupila, zamkla vůz a zamířila k pěšince vedoucí parkem k domovu. Zato dobře slyšela, jak se zabouchla dvířka vozu jeho. Ucítila za sebou jeho kroky. Rozvážné, nikterak rychlé. Jako by si vychutnával každý okamžik lovu, jako by věděl, že mu oběť neunikne. Podlamovala se jí kolena, zatímco on kráčel sebejistě v jejích stopách. Zahlédla ho. Blížil se k ní pozvolna a domov byl ještě tak daleko. Tak strašně daleko! Jak dalekými se jí ty nepočetné metry dnes zdály!Zahodila ty zpropadené boty a naboso se dala na útěk. Štěrk cesty se jí zabodával do chodidel, silonky už dávno vzaly za své. Ovšem přesto to bylo rychlejší a pohodlnější než zůstat obutou.
Chvíli zvolnil, sehnul se. Sebral ze země její boty jako vzácnou trofej a s nimi v ruce se jí opět pověsil na paty. Byl blíž a blíž, už cítila jeho dech za svým krkem. Pět metrů, čtyři, tři, dva, jeden. Cvak, klap. Uf. Byla doma, za zavřenými vchodovými dveřmi. On to nestihl a zůstal venku.Viděla dobře špehýrkou, kterak na prahu zastavil. Zvolnil, snad i trochu oddechoval. Přistoupil až těsně ke dveřím a nahlédl do kukátka. Nakrátko se její oko zahledělo přímo do toho jeho. Jen centimetry široké dveře je od sebe dělily. Zděšeně uskočila, snad i tiše vykřikla přidušeným hlasem ze svého sevřeného hrdla. Jal ji děs. Crrrrrrrr. Crrrrrr. Stál za dveřmi a tiskl zvonek, jenž se rozléhal halou. Z čela se jí řinul studený pot, ruce se chvěly.Hlavou jí prolétla vzpomínka na nedávný soudní proces. Na vztekem pokřivené tváře obžalovaných, když vypovídala. Na prokurátora, jenž si mnul ruce, na jejich obhájce, který nenalézal východiska. Na soudce, který…S dosud třesoucíma se rukama přistoupila ke dveřím. Odmkla, otevřela je. Před nimi stál on a jakmile otevřela, vztáhl k ní ruku. „Ty boty by se vám ještě mohly hodit.“ S úlevou se pousmála. Málem by byla zapomněla na rozhodnutí soudu, jenž jí po výpovědi přiřkl pro její bezpečnost bodyguarda. Muže s ostře řezanými rysy a tmavými brýlemi na očích. Toho, jenž se od ní od rána ani na chvíli neodloučil a jenž tu dosud stál před jejím vchodem.
