Jací my Češi jsme?

Snad jenom někdo úplně slepý a hluchý by dosud neregistroval, jak se naše země utěšeně (nebo neutěšeně?) zaplňuje běženci z Ukrajiny.

Máme jich tu skutečně požehnaně, a to není ještě vše u konce a lze předpokládat, že tito budou i nadále přibývat. A jaká je dnes realita, co se této problematiky týká?

Těmto uprchlíkům pomáhají příslušné státní instituce. Dávají se jim jako na běžícím pásu víza i určitá finanční pomoc, zajišťuje se jim v rámci možností ubytování, děti se umísťují do škol i s ukrajinskými učitelkami, dospělí pak mají možnost ucházet se tu i o zaměstnání. Stát prostě dělá snad vše, co je v jeho silách.

A co normální čeští občané? Jistě, i nějací ti kverulanti se najdou, ale jako celek mají naši lidé pro tyto příchozí velké pochopení. Leckdo nabídl ubytování, leckdo přispěl aspoň nějakou formou na humanitární pomoc.

Prostě se dá pomalu říci, že jsme zemí zaslíbenou pro uprchlíky. My, kteří jsme donedávna byli celou Evropou vnímáni jako naprostý opak. Není to vůbec dlouho, co jsme se zuby nehty bránili přijímání afrických či asijských migrantů a odmítali i jakékoliv nám předhazované kvóty.

Mluví se prostě o zásadní proměně českého národa. Ale nastala tato?

Jsem přesvědčen, že ne. Že se teprve nyní ukazuje naše pravá tvář. Protože jsme dříve sice byli jiní, ale v podstatě stejní. Jen si zkrátka nenecháme kálet na hlavu, jak se říká.

Dnes tu vidíme lidi, kteří skutečně utíkají před válkou, a nejdou sem za lepším životem. Který s nějakou mizernou několikatisícovou podporou určitě nebudou mít. Vidíme lidi, kteří sem skutečně chtějí, a ne ty, kteří nás jen využijí na cestě za vidinou bohatství kdesi na západě. Vidíme lidi, kteří spolupracují s našimi úřady, nemění svou identitu a nezahazují pasy, jen aby se vydávali za někoho, kdo má zrovna lepší vyhlídky na získání azylu. Vidíme lidi, kteří jsou rádi, že jim pomáháme, a neopovrhují námi proto, že se jim nezdá naše nabídka dost dokonalá.

Dnešní Ukrajinci tu nechtějí rovnou dům a spoustu peněz s tím, že si možná někdy najdou nějakou práci a mezitím budou jen sexuálně a jinak na obtíž. Nechtějí balík peněz, jen aby si z azylu u nás létali domů na dovolenou. A ani bruselští úředníci nám je nevnucují, nediktují nám, co všechno musíme pro ty přicházející dělat.

A tak pomáháme. A nejsme zrůdy, za jaké nás ta bruselata považovala a možná dodnes považují. Protože pomáháme těm, kteří to skutečně potřebují a jsou tomu rádi. A to nejen proto, že máme z osmašedesátého roku velice podobnou neblahou zkušenost s Moskvou.