Splněný dětský sen

Je to už nějakých čtyřicet let, co jsem poprvé pojal úmysl stát se slavným spisovatelem. A není tomu o mnoho času méně, kdy jsem také napsal několik svých prvních knih. No knih…

Byly to malé sešitky, jež oplývaly „tloušťkou“ především díky deskám ze silnější čtvrtky nebo kartonu. Snil jsem tehdy o tom, že je propašuji do hornoplánské Městské lidové knihovny a stanu se tak slavným, a nejspíše jenom má plachá povaha a nutnost datlovat je sám na psacím stroji, což bylo úmorné, mi v tom tehdy zabránily.

O pár let později mne to pustilo. To když jsem si na střední škole uvědomil, že kdybych se dostal coby věhlasný literát do čítanek, vyjadřovalo by se o mně studentstvo, nucené učit se můj životopis, data a seznam děl a mající mé spisy dost možná jako povinnou četbu, tak, jak jsme se my vyjadřovali o tehdejších čítankových klasicích. A o takové výrazy adresované mojí maličkosti jsem věru nestál.

Za dob, kdy jsem bydlel v Horní Plané, jsem také často snil o tom, že cestuji směrem na jih. Tedy do Rakouska, které odsud bylo coby kamenem přes železnou oponu dohodil. Což ale bylo, jak známo, v oněch dobách takřka ryzí utopií.

Avšak uteklo tak dvacet let od doby, kdy jsem těmito touhami počal oplývat, a ono Rakousko se mi stalo vcelku nudným, nestojícím už vesměs za to, abych se tam vláčel.

A dnes? Dnes už vím, že život je kompromis. A dosáhl jsem své „zlaté střední cesty“.

Na jih rok co rok cestuji, ovšem nikoliv do onoho Rakouska, pro něž jsem dodnes poměrně chudý příbuzný, ale do Jižní Afriky, kde mne místní mají v tamních poměrech za milionáře. Své knížky už jsem dostal do několika knihoven, aniž bych je musel sám datlovat na psacím stroji, sešívat jehlou a nití, omalovávat a pak tajně propašovávat do regálů, a někdo je tak dnes může, ale také nemusí číst.

A co nevidět se nejspíše stanu „slavným“ i v „křesle pro hosta“. Literátem a cestovatelem slavným možná i po celé hornoplánské návsi.

Což je myslím tak akorát. Pro někoho jako já; kdo ještě ve dvaceti letech nevěřil, že se podívá dál než do NDR a že mu tu někdy vydají nějakou opravdovou knížku.

Chcete-li, přijďte se 6. dubna podívat, jak se stávám nenápadně věhlasným. Jak si to pozvolna ťapu po stopách svých slavnějších sourodáků Adalberta Stiftera a Petra Rajcherta. Doufaje, že budou vajíčka a nahnilá rajčata pro místní moc drahá a že mě snad ani neukamenují.