Relaxace fotbalem

Po člověku se velice často chce, aby se choval jako civilizovaná bytost. A to i tehdy, není-li ve skutečnosti civilizovaným a je spíše bytostí z jiného světa, případně tvorem spíše zvířecím. Jenže chce-li jeden žít s ostatními, nezbývá, než se podvolit.

A pak to v takovém člověku nejednou vře, pere se to v něm, mele, klokotá a bublá, až mu to kolikrát leze na mozek.
Jak z toho ven? Jak se vymanit ze sevření konvencí a vyřádit se, aby byl život snesitelnějším i pro jedince nesnesitelného?
Řešením je sport, a ze sportů v našich končinách pak zřejmě nejčastěji fotbal. Protože takovýto nevybouřený jedinec se tu může vybouřit. A to tak, že se vysportuje přímo na trávníku, nebo ještě častěji že se vydovádí v hledišti. V hledišti zejména proto, že tam daleko častěji panuje zákon džungle a neplatí tam tak strohá pravidla jako mezi lajnami.
A tak se člověk se zvířetem v něm dřímajícím stává v hledišti nejednou zvířetem skutečným, čímž se odreaguje od každodenní povinnosti „být normálním“. Kolik jen možností k relaxaci taková kopaná nabízí!
Šéfa kupříkladu nelze (ve vlastním zájmu) poslat někam. Zatímco takové čutálisty a sudí zejména ano.
V životě aby člověk nejednou raději ani nezvedl hlas, zatímco na tribuně může řvát, co hrdlo ráčí a snese.
Ve všedním životě musí člověk působit jako obraz ctnosti, zatímco na fotbale může být klidně pod obraz, a to natolik, že jej následně odveze policie či sanitka.
Prát se s kolegou či známým není v běžném životě běžné, zatímco v ochozech si tímto jeden nejednou získá i určitý věhlas a kladnou ozvu mezi stejnými zvířaty, jako je on sám.
Dnes a denně musí člověk rovněž nosit „uniformu“ příslušející jeho postavení a společenskému zařazení. Kdežto na fotbale? Podívejte se sami, v jaké váguse, tajtrlíky až pochybné existence se mění ctihodní otcové od rodin. Omlouvám se, že tu opomíjím matky od rodin, jež zde bývají zpravidla v početní menšině.
Hodí-li jeden na ulici v den nesilvestrovský dýmovnici či dělobuch, bude leckým za leccos popotahován. Učiní-li tak na fotbalovém stadiónu, odnese to pravděpodobněji než on domácí tým a jeho pořadatelé.
A jak tu jenom jednoho potěší, že není zvířetem sám! Vždyť jak tu lze zajásat nad výkony hráčů, „odměňované“ tu žlutými a tu červenými kartami, jež by v praktickém životě spadaly pod paragrafy typu ublížení na zdraví, hanobení národa a rasy, nepřiměřená obrana,…
Prostě fotbal je užitečná hra. Protože si při něm lidé dají do nosu a nejednou i do nosu a následně snad dají pokoj v praktickém každodenním životě. Vybijí se a pokud se přitom nezabijí, zabijí až sebedestrukčním způsobem svůj volný čas. A pokud jim fotbalová relaxace bude nedostatečnou, mohou si následně ještě relaxnout v nemocnici či na záchytce.
Je tomu prostě tak… ačkoliv to vlastně vůbec není účelem kopané.