Je to už hodně dlouho, co trpím problémy s usínáním. Sice zalézám do postele už nedlouho po setmění, jenže spánek se ne a nedostavuje. A tak se na loži převaluji z boku na bok, ze strany na stranu, neklidně sebou melu a zatímco moje drahá polovička vedle mne spí, jako když ji do vody hodí, já ne a ne zabrat.
Nějakou dobu se snažím přemoci sám sebe, jenže ležet v takové situaci v klidu a bez hnutí je těžké. Strašně těžké. A tak se prostě nakonec stejně začnu převalovat nanovo. Pak strčím hlavu pod polštář v bláhové naději, že mi to třeba pomůže. Jenže mi to skoro nikdy nepomůže. A tak hlavu zase vytáhnu, jakmile se počnu pod polštářem dusit, a začínám počítat. Nejdřív jen tak, pak začnu počítat ovečky a nakonec ze zoufalství i peníze. Jenže pak přímo nadskočím, když mi při této myšlence na peníze dojde, jak na tom jsme finančně. A někdy vyskočím už u oveček, když si uvědomím, že bychom na tom byli finančně daleko lépe, kdyby má žena nebyla jako ovce a nenechala se zlákat kýmkoliv k utrácení za cokoliv. A rázem jsem čilý jako rybička a je jasné, že jen tak neusnu.
Začnu znovu počítat ovečky, jenže sotva se mi začnou trochu klížit oči, přepadnou mne myšlenky na mou mladou a hezkou sekretářku, které říkám „ty má ovečko“. A je zase po spaní. Zkusím to znovu s imaginárním počítáním peněz, ale vtom mi do těch představ vstoupí ministr financí a začne mě v počítání rušit počítáním svým; a sice toho, kolik ze spočítaného že mu mám odevzdat na daních. A pak je jasné, že zase hodně dlouho nezaberu.
A tak jdu na procházku s mojí prostatou a když už jsem z lože, přinesu si tam z kuchyně aspoň něco k snědku. A pak sedím na posteli a jím. Chipsy, sušenky,… A pak se mi udělá tak příjemně po těle, že bych i usnul. Jenže je po tom jídle všude spousta drobečků a ležet na nich není ani trochu příjemné, takže další dlouhé minuty oprašuji lože a tím se zase přivedu do stavu naprosté bdělosti.
Tak se zkusím umrtvit pivem a zdá se, že to bude ono. Na chviličku zavřu oči a snad už klimbám, jenže… To pivo a prostata prostě na noc nejdou dohromady. A tak se zase neklidně převaluji ve snaze usnout, než to vzdám a jdu si ulevit.
No a pak už rezignuji a začnu se přes manželku sápat na její noční stolek, kde mezi vším, co tam má, někde leží i prášky na spaní. Přehrabuji, hmatám, hledám, šmejdím,… a nejednou se natahuji tak, že se nakonec neudržím a sletím z postele na zem. A pak všechno rozsypané po zemi a posteli sbírám a uklízím, aby si ráno nevšimla, co jsem natropil, a neřádila.
Pak si lehnu, jenže navzdory prášku neusínám. Protože mě po takovém pádu většinou pěkně bolí naražená místa. Dlouho trvá, než to aspoň trochu přestane a než najdu polohu, ve které je ta bolest snesitelná. A do toho se zase ozve to vypité pivo a nedá pokoj, dokud se zase nevyhrabu z peřin a neulevím si.
Pak si potichu pustím televizi s nějakým nudným programem a konečně usínám; a najednou vyskočím, když začne řvát vložený reklamní blok. Třeba že „neříkej mi bejby“. A já těm holkám v onu chvíli říkám všelijak, vesměs neslušně. Že jsou to… no prostě „píp“.
Pak začnu zoufale bušit hlavou do polštáře a nakonec i do zdi, ale vše marno. A tak se v peřinách převaluji často až do chvíle, kdy je třeba vstávat do práce.
Prostě celé noci nezažiji často ani chvilku klidu.
No uznejte, pane soudce, že moje manželka lže, když tvrdí, že se se mnou chce rozvést jenom proto, že nejsem v posteli dost aktivní!
