Měl-li jsem někdy někoho opravdu a z hloubi svého srdce rád, byla to moje babička. Pro upřesnění „velká“ babička, protože jsem měl i babičku „malou“. Musím se vlastně přiznat, že nebýt zašlých fotografií v albech, sotva bych si vzpomněl, jak vůbec vypadala, protože je to už tak dávno, co není mezi námi. Tak ukrutně dávno, že mi s ní bylo dáno pobýt jen coby malému dítku.
Jen útržky vzpomínek v mé hlavě zůstaly do dnešních dní a občas se vynoří jako Fénix z popela z nejzasunutějších zásuvek mozku, aby připomněly mé kořeny.
Jednou z těch vzpomínek je ta, kterak jsem coby malý špunt stál před prosklenými dvířky skřínky a žadonil. Žadonil, aby mi byl půjčen gramofon. Tedy malý červený hrací strojek vzhledu gramofonu, jaký známe v originále z pravěku světové audiotechniky. Hranatá krabička s imitací gramofonové desky navrchu a se zlatavou troubou. A klíčkem na dně, kterým stačilo natáhnout pérko a už se linula tichá podmanivá melodie.
Babička, jindy se srdcem ze zlata a ochotná udělat pro vnoučka první poslední, byla rázem jaksi proměněnou. Půjčovala mi ho, ale relativně nerada. Musela být při tom a musela vždy připomenout, že mám být opatrný a klíčkem otočit nanejvýš třikrát. Abych tuto hračičku náhodou nepřetáhl. A hlavně abych nedělal hlouposti a tuto nerozbil.Protože to byla vzpomínka na jejího chotě, mého dědečka, jenž tuto věcičku přivezl z cizích krajů, když mu jednou bylo povoleno navštívit své režimu nepohodlné sourozence v nepřátelské cizině. A tak se babička bála. Bála se, abych nezničil jednu z jejích vzpomínek na něj. A asi se bála právem, protože navzdory jejím opatřením jednou tento gramofon stejně nepatrnou újmu utrpěl.
A pak babička umřela. Moc toho po ní nezbylo, protože co taky mohlo zbýt po úplně obyčejné ženě z lidu? Ale něco přece jen zbylo. I na mě.Byl jsem ještě malý a peníze mi moc neříkaly, stejně jako jiné statky movité a nemovité. Ale i já jsem dědil, ač coby dědic jmenovitě neuveden. Zdědil jsem… ten krásný malý hrací strojek. Nebo jsem ho možná ani tak nezdědil, jako spíše vyškemral.Je to už desítky let. A on mi tu dodnes stojí ve skříňce, nehybně, tiše. Léta už jeho tóny nezazněly. Protože… jsem jaksi jako moje babička. Je to vzácná relikvie, kterou bych jen nerad ztratil, poškodil. Klidně bych dnes sice mohl zajet na otočku do Rakouska a koupit si náhradní, ale byla by to jen náhražka. Kdežto tohle, to je zhmotnělá vzpomínka. Vzpomínka na babičku, kterou znám už jen ze zašlých fotografií. Která žije už jenom v mém srdci. Stejně jako děda, který si tehdy kvůli tomuto musel utrhnout od úst onen notně nedostupný zázrak jménem šilinky.
