Onoho večera

Na celičký kraj dolehla temnota. A nebylo divu, protože tu už byla pozdní hodina a večer už tomu tak bývá.

Paní Radanová už ulehla do postele, zatímco její manžel doposud v ložnici nebyl. Ležící žena tak mohla v nastalém tichu naslouchat kapkám deště, jež v onom okamžiku dopadaly na skleněné okenní tabulky stejně jako voda ze sprchy na jejího chotě.
Ležela tu a naslouchala dešti. Naslouchala, ovšem ne právě s nadšeným výrazem ve tváři. Ležela tu a s větší a větší nevolí vnímala realitu.
„Tondo, co tam pořád děláš?“ Marná otázka, protože ji manžel v koupelně mohl sotva slyšet. „Tondo, pojď už. Pojď sem!“
Její hlas zněl stále nespokojeněji a nespokojeněji. Minutu od minuty byla nevrlejší a nevrlejší. Převalovala se tu neklidně na lůžku a nejednou by z něj i ráda vylezla a šla za tím svým, jenže vždy si to nakoec rozmyslela a jen se ještě více zachumlala pod peřinu. Se skřípěním zubů.
Ležela tu a za stále silnějšího bušení dešťových kapek na okno její nespokojenost rostla a rostla.
„Tondo, no tak, Tondo, pojď sem už! Hernajs, Tondo!“
Manžel doposud neslyšel.
Proč jenom mu to tam tak dlouho trvá? Chlap jeden hroznej! „No tak, Tondo, Tondo! Sakra, pojď sem už! Už jsem zase vlhká!“
A manžel se na poslední slova do ložnice dostavil. Ovšem zřejmě navzdory vašemu tušení nikoliv se slastným výrazem ve tváři. Protože pro něho fakt, že je jeho mladá manželka opět vlhká, ničím potěšujícím nebyl.
Vstoupil do ložnice a počal v opačném koutě místnosti rozkládat pohovku. Aby se na této vyspali.
Když v posteli nemohli. Protože… Vše už bylo vlastně vyřčeno.
Ulehli na provizorní lože a Tondovi, tedy manželovi, ještě dlouhé hodiny nebylo dopřáno klidného a posilujícího spánku.
Protože musel stále znovu a znovu poslouchat manželčiny výhrůžky, že jestli ani tentokrát neopraví tu děravou střechu, kterou jim zatékalo přímo na jejich postel…